MVDr. Dominika Švehlová - Kůň do domu

1. Kůň do domu - radost z domu (?)

Sun, 11 Aug 2019 10:44:00 +0000

Je tomu rok, co jsem si své koně nastěhovala domů. No a? Nejsem první ani poslední. Jenže já jsem se ohlédla v čase a udělala inventuru svých zážitků… a naznala jsem, že by mohly pomoct jiným vlastníkům těchto ušlechtilých kopytníků. A pokud ne pomoct, pak aspoň potěšit a zvednout jim sebevědomí, že i někdo jiný se v „tom“ může docela obstojně plácat a opakovaně objevovat Ameriku. Inu, je stále se co učit…

Přestože koně vlastním už 15 let (druhého 11 let a třetího 4 roky), teprve před rokem se mi podařilo pořídit jim a nám vhodný dům a přestěhovat si je k sobě. Do té doby jsem se potýkala s problémy „nájemnice" různých komerčních stájí a právě ony problémy byly hlavním spouštěčem neutuchající snahy dostat své vlastní koně do své vlastní péče.

Nosné myšlenky mého pojetí ustájení byly asi tyto:

Koně budou stále venku s non-stop možností schovat se v krytém přístřešku (pro začátek bude jeho funkci plnit neustále otevřená prostorná a velmi dobře větraná stodola).
Budou se pohybovat po relativně členitém výběhu (pro začátek tráva, udusaná hlína, lehký svah, časem by měl být terén upraven tak, aby poskytl koním i povrch tvrdý, kamenitý, vodu apod.). Výběh jim skýtá úkryt před nepřízní počasí (stodola, lesík, závětří budovy) a možnost pohybu (velikost výběhu cca 2000 m2, rozčleněných do tří větších ploch spojených užšími průchody). Napřesrok přibude cca 5 ha velká pastvina a asi 3000 m2 velká louka.
Budou mít nonstop přístup k senu, které bude uskladněné ve stodole a oni si ho budou zobat přímo z balíků (vidina minima práce s krmením sena).
Podestýlku mít nebudou, pouze hromadu slámy jako „záchod" venku.
Pro udržení morálky budou 3x denně uvazováni na krmení jádrem, a to ve stodole (nebude na mě pršet, když budu čekat, až se nažerou).
Koně budou bez podkov, a to hned z několika důvodů: méně zničí výběh i zem stodoly (udusaná hlína), budu si kopyta dělat sama a nebudu muset volat kováře bůhvíodkud (nebo si sem tahat známého podkováře z Brna), vzhledem k jejich pracovnímu využití a půdním podmínkám jsou podkovy tak jako tak zbytečné. Samozřejmě, pokud by bylo třeba okovat, nebráním se tomu.

Člověk míní a život mění. Během onoho roku jsem musela řadu věcí přehodnotit, pozměnit či od píky předělat. Na druhé straně však musím uznat, že výhod bylo výrazně víc, potvrdily se mi mnohé předpoklady a udály se i takové pozitivní věci, v které bych ani nedoufala.

Když po roce udělám inventuru, vyjde mi, že to byl krok dobrým směrem a určitě bych už způsob držení koní neměnila. A myslím, že by neměnili ani oni - aspoň podle toho, jak se po tom roce chovají a jak vypadají. A připomínám, že všichni tři byli i předtím zvyklí na život co nejvíce venku a ve stádě.

Ústředním tématem domácího chovu koní se stala stodola coby otevřená stáj a její okolí coby non-stop přístupný výběh. A právě tady se odehrávaly největší boje s drsnou realitou.

Zelený začátek

Když jsme v půlce října loňského roku, hned, jak ze silnic odtál nečekaný sníh, přivezli koně z komerční stáje u Brna domů, čekala tu na ně sakum-pingl nová ohrada, kombinace dřeva a elektrického ohradníku, která ohraničovala jejich prozatímní výběh o rozloze asi 2000 m2. Koně tak měli k dispozici bezprostřední okolí statku: menší plochu před stodolou, větší plochu za stodolou včetně mladého smrkového-modřínového lesíku a čtvercovou zahrádku; vše bohatě zatravněné.

Dalších 5 ha čekalo na zaorání a jarní zatravnění a travnatá louka před domem se vždy jen dočasně ohradí přenosným ohradníkem a bude k dispozici na pasení za suchého počasí. Poměrně dobrý start; i když od začátku mi bylo jasné, že tři koně stav dostupného pozemku změní.

První bahno

Změnili. Zanedlouho a po prvních deštích k nepoznání.

Zelená tráva samozřejmě vzala za své po pár týdnech, jenže ono to šlo ještě dál. Jílovitá půda se ukázala ve své plné parádě, rozbahnila se do hloubky, místy až do půl holení koní. Ti, zcela logicky, odmítali dobrovolně opouštět suchou a pevnou stodolu a podle stavu kopyt jsem poznala, že do bahna se dostane jen podřízená šimla, kterou tam patrně vystrnadí valach s lipicánkou. Jen ona totiž měla kopyta obalená mokrým bahnem...

Abychom vůbec mohli vyklízet koblihy ze stodoly, udělali jsme si chodníček z prken. Koně ho velmi ochotně využívali taky a díky tomu se aspoň na chvíli dostali „ven".

Nejdříve využívali zatím pevné cestičky mezi smrčky a odcházeli na druhou stranu statku do zahrady, ale brzy to rozšlapali taky.

Hlavní problém ovšem byl ten, že i když nepršelo, bahno zůstávalo. Protože voda do jílu nevsákla, neměla kam odtéct a v chladném počasí ani neměla šanci se vypařit, začala být situace neúnosná. Koně se nejenže skoro nehýbali, protože chození v bahně se jim příčilo, ale hrozilo, že tento tankodrom zamrzne a pak to bude doslova o zdraví.

Bylo třeba ihned jednat a situaci aspoň provizorně řešit. Je listopad a mrznout může každým dnem. Po zvážení všech dostupných možností jsme se nakonec rozhodli pořídit plastové rohože. Aspoň před stodolu, kde je bahno nejhorší. Protože těžší technika (žádná technika) nebyla schopná po takovém terénu ke stodole vyjet, lidskou sílou se odkopala vrstva bahna (pod níž byla vrstva úžasně suché hlíny!) a položily se rohože. Pravda, od ideálu daleko, ale snad to vydrží zbytek podzimu, zimu a jaro...

Pomohlo to. Koně začali chodit dobrovolně ven, došli na konec rohoží, tam se po prknech dostali k lesíku, kde už to s bahnem nebylo tak hrozné a mohli hledat zbytky trávy. Skřípala jsem sice zuby, ale holt bude se to muset vydržet do příštího roku. Už teď mi bylo jasné, že tak to nechat na příští „sezónu" nemůžeme.

Milosrdná zima

Obávali jsme se zimy, ale ta byla milosrdná: sníh všechno zakryl, terén přestal čvachtat a koně byli nesmírně spokojení. Neustále byli venku a nevadily jim ani mrazy, naopak. Jako by se po tom hnusném blátivém podzimu probrali a začali pořádně žít!

Jejich pozornost se přesunula na smrčkový lesík za stodolou. Každou volnou chvíli trávili okusováním drobných smrkových větviček. Hm, hlavně že jim chutná a jsou spokojeni...

V prosinci ještě sněhu nebylo moc, nezvládl srovnat hrboly terénu, takže koně sice výrazně více chodili, ale neběhali. Rozhodli jsme se jim na chvíli „půjčit" dvůr, který je rovný a prostorný. To bylo radosti!

A ještě větší radost zavládla, když jsme koním poskytli další prostor: elektrickým ohradníkem jsme oplotili kus budoucí pastviny.

Nebyla ideálně nejrovnější, ale koně zvyklí na pobyt venku s tím neměli problémy. Za celou tu dobu, bez ohledu na nekvalitní terén, nedošlo k uklouznutí a upadnutí, ke zvrtnutí kloubu či natažení šlachy. Po špatném terénu chodili opatrně, pokud dováděli, pak skutečně jen tam a jen tak, aby to ustáli ve zdraví.

Rok 2010 vešel s bohatou sněhovou nadílkou a velkými mrazy. Terén se vyrovnal, i když, pravda, jeho plocha se relativně zmenšila, když koně nechodili do hlubokých závějí. Přesto se pohybovali výrazně víc, než v době bláta: před stodolou jsme jim sníh odhrnovali, za lesíkem částečně taky, v ohrazeném kousku pastviny si to vyšlapali a mezi stromy toho tolik nenapadlo.

Jarní tání

Pak ale přišlo první tání a s ním nový problém: rohože před stodolou udržovaly povrch pevný, zato udusaná hlína ve vchodu do stodoly se rozčvachtala...

Opět jsme to vyřešili plastovými rohožemi, tentokrát plnými, určenými do stáje.

Koně tak mohli prožít docela příjemný nástup nového jara. Jenže to jsme ještě nikdo netušil, jaké to jaro vlastně bude a jakou nádheru nám připraví...

2. Kůň do domu - radost z domu (?) - 2. část

Sat, 10 Aug 2019 15:00:00 +0000

Jarní tání

Idylická zima se blížila ke konci a tuny sněhu ve výběhu a na okolních polích/pastvinách začaly tát. S nechutí jsem čekala na další návaly bláta. Ještě než se však objevily, „potěšilo" nás něco zcela jiného: natekla nám voda do stodoly! Ne vraty, jak by se dalo čekat, ale zdí... Prostě prosákla. Terén venku je totiž tak o půl metru výš, než je terén ve stodole. Naštěstí jen lehce omočila balíky slámy, kterou jsme stejně moc nepoužívali, zato v místech, kde koně trávili velkou část dne, udělala jezírko. To samozřejmě zmrzlo a znovu roztálo, koně ho hned začali rozdupávat a původně rovná udusaná hlína se začala vlnit. Koně byli z této části stodoly vyhozeni a voda odčerpána půjčeným čerpadlem.

Sníh odtál a bláto začalo pomalu schnout.

Dalo se to přežít. I když... Bylo mi jasné, že NĚCO se s tím prostě udělat musí, takto to nejde. Koně vlastně nemají venku kus suchého a pevného místa a ve stodole je nevidím ráda. Venkovní rohože, ty děrované, sice stále zpevňovaly jílovitou půdu, ale tvorbě bláta nezabránily. S každým koňským krokem se měkká mazlavá hmota propasírovala otvory nahoru a dělala čvachtavou vrstvičku na rohožích. Lepší 5 cm než 35, jak to bylo před rohožemi, ale ani to nebyla značka ideál. Čas od času jsme vzali lopatu a nadbytečné bahno prostě seškrábli. Navíc se rohože začaly na jílu vlnit, pod tíhou kopyt byly jejich rohy zatlačené do země více, než středy, a vznikaly docela velké díry. Pracně jsme je vyrovnávali podsypáváním písku. Rohože jsou fajn, chvála bohu za ně, ale opravdu nejsou určené k jednoduchému položení na jílovitou zeminu...

Záchvěvy idylky

Konec dubna byl ve znamení docela suchého a teplého počasí. Nechali jsme osít skoro celou plochu pastviny, pouze necelý půlhektar jsme nechali ladem a ohradili. Koně získali poměrně velkou rovnou plochu na chození a dovádění a náležitě toho začali využívat. Mohli tam uždibovat i rostlinky plevele a nesmělé trávy. Do tohoto výběhu chodili úzkým průchodem do kratšího svahu, který samozřejmě hned rozšlapali, takže i ten jsme provizorně zpevnili rohožemi. Bohužel jsme je položili v době, kdy byla hlína bahnitá a rozšlapaná, rohože se zvlnily a některé byly koňmi zabírajícími do svahu prošlápnuté. No což, svoji funkci plnily i tak: po svahu se dalo chodit za každého počasí.

Jakmile jsme naznali, že je zem už dost suchá, ohradili jsme koním k pasení louku před domem. Zpočátku jsme jim dobu pobytu na ní omezovali, postupně pak zde zůstávali přes den. A my začali přemýšlet, jak poupravit terén okolo stodoly.

Jenže tato idylka netrvala dlouho. Přišel květen a po něm červen 2010... Kdo nezažil, neuvěří, žejo.

A chčije a chčije...

Navzdory očekávání globálního oteplování byl konec jara a začátek léta ve znamení nepřestávajícího deště. A marasu. Všude. Bohužel i ve stodole. Zalití stodoly se zopakovalo, a to ve srovnání s dobou tání sněhu několikanásobně. Už jsme tam neměli jezírko, ale regulérní brouzdaliště.

Za stodolou vznikla neproniknutelná bažina a po venkovních i vnitřních rohožích tekly četné potoky; do stodoly a přes stodolu až na dvůr. Koně si mohli vybrat: buď stát v bahně nebo ve vodě. Přestože stodola je velmi dobře větraná (neb část jejích stěn je ubouraná), nevonělo to v ní nějak dobře a koně začali dostávat seno do sítí ven, ať stojí aspoň na čerstvém vzduchu. Jejich pohyb se opět omezil na místa pokrytá rohožemi (kde jsme hromadící se bahno poctivě seškrabávali lopatou) a naštěstí se teď častěji pouštěli i do nového velkého výběhu, který byl sice rozbahněný, ale aspoň se v něm voda nehromadila. S pasením na trávě měli utrum; nové bahniště si vyrobit nepotřebujeme.

A v tuto chvíli v nás uzrálo zoufalé rozhodnutí: terén u stodoly se nemůže jen tak nějak poupravit. Musí se od základu přehrabat. Poctivě: čili vybagrovat, drénovat, zpevnit! Plánovaná rekonstrukce domu musí počkat...

Finanční a pracovní krize?!

Když konečně s nástupem prázdnin přišlo i teplé letní počasí a všechno vyschlo, začali jsme oslovovat šikovné „maníky" i stavební firmy. Jednoho jsme uháněli několik týdnů a nikdy se nepřišel ani podívat - přestože to stále sliboval. Jiný se podíval, domluvili jsme si rozměření a od té doby jsme o něm neslyšeli. Další dokonce vše vyměřil, rozvrhnul - a my skoro omdleli při vyřknutí konečné sumy za celou úpravu... Dalo by se pokračovat. Finanční a pracovní krize je očividně jen účelnou politickou manipulací obyvatelstva; lidé práci nepotřebují nebo jí mají dost a na nové zakázky není čas.

Až po dlouhé době, když už nám hrozil další podzim a jaro zalité bahnem, jsme objevili ochotného a šikovného bagristu a s ním a částečně svépomocí se pustili do terénních úprav.

Konečně řešení terénní otázky (?)

Podzimní počasí nám nečekaně přálo a mohlo se začít. Koně byli převedeni do zadní části výběhu a dostali k tomu i kus pastviny (od jara se nádherně zatravnila).

Kus ohrady se zboural, pokácely se některé stromky. Podél celých stodol se vybagrovala „cesta" široká cca 5 metrů s opačným sklonem (od stodol, do té doby se terén svažoval ke stodolám) a celá se svažující dopředu, před dům, aby se za stodolou nedržela voda, která přiteče z pastviny (položené nad úrovní terénu).

Tato cesta spojovala rozšířenou příjezdovou cestou před domem s nově vytvořenou plochou za stodolou. Tam se budou moct otáčet případná vozidla a hlavně tu bude zpevněný prostor pro koně. Tuny vyhrabané hlíny se rozhrnuly po velkém (zatím) nezatravněném výběhu a vzadu se nízkým náspem „ohraničila" pastvina, aby z ní nestékala voda ke stodole.

Podél cesty byla položena drenážní roura, vše se vysypalo hrubým štěrkem a v místech, kde se po štěrku budou pohybovat koně, se ještě navezla vrstva jemnější štěrkové drtě. Tím se z konečného řešení stává řešení otevřené, protože doufáme, že jednou sem ještě položíme panely nebo nalijeme beton...

Za stodolou se země jen srovnala, a protože se nám podařilo sehnat několik poměrně levných panelů, položili jsme je sem. Zbytek vzniklé plochy jsme vystlali rohožemi. Několik se bohužel zničilo, když jsme vytahovali zadupané do hlíny, ale vcelku to valná většina z nich přežila ve zdraví.

Výsledek našeho snažení vypadá prozatím takto: koně mají kdykoli k dispozici výběh okolo domu tak, jak tomu bylo úplně na začátku. Jednou brankou mají přístup na kus ohrazené pastviny (dokud je sucho), druhou brankou mohou jít do nezatravněného velkého výběhu. U panelů mají pověšené sítě se senem, jádro dostávají vedle vrat do stodoly, na štěrku, stejně jako vodu.

Velký výběh se pravděpodobně na jaře zatravní a naopak koním se zpřístupní celá pastvina, která se musí ohradit. Přes zimu se jim ještě zpřístupní část stodoly zpevněná vnitřními rohožemi, kde budou mít k dispozici seno (nemáme techniku, takže velké kulaté balíky nemáme jak dostávat průběžně ven). Násep okolo pastviny osázíme nějakými rychle rostoucími keři, které budou sloužit jako větrolam i jako zpevnění zeminy. Panely, nebo jejich část, zastřešíme a opatříme krmelcem na seno. Koně se tak budou pohybovat po tvrdém i po štěrku, budou vycházet mírný svah i kličkovat mezi stromky v lesíku. Bude možné jim různě otevírat a zavírat přístup do různých částí výběhů a pastvin podle potřeby.

No a my se snad už konečně dostaneme autem až ke stodole a po prvním slejváku nebudeme ve stodole a na dvoře plavat... A třeba časem zpevníme panely, dlažbou nebo betonem ještě větší plochu.

Další trampoty

Samozřejmě otázka bláta a vody okolo domu je velmi ožehavá, ale není jediná, kterou jsme museli během onoho roku řešit. Jistých obměn naznalo i krmení koní a vnitřní „zařízení" stodoly. Ale o tom zase příští část.

3. Kůň do domu - seno a stáj...

Fri, 09 Aug 2019 18:00:00 +0000

...tak voní náš kraj, i do oblak máš tu blíž. To zpívá romantická píseň z jednoho dobrodružného filmu pro pamětníky, kde koně hráli velmi důležitou roli. Pokud však tyto dva pojmy převedeme do každodenní reality současnosti, najdeme v ní výrazně méně romantiky a mnohem více dobrodružství.

Od začátku mi bylo jasné, že pojem stáj vůbec zavádět nebudu. Žádné boxy, žádná zavřená vrata. Po počátečních úvahách, kam s koňmi, jsme nakonec zvolili větší stodolu jako místo, které bude koním sloužit coby přístřešek a kam si v klidu budou chodit na seno. Stodola je bez půdy, tedy vysoká, z jedné strany má částečně zbouranou stěnu, takže je nonstop poctivě větraná. Nízkými dřevěnými příčkami je rozdělená na tři části, čehož jsme se rozhodli využít pro její vnitřní uspořádání. V jedné třetině se uskladnily kulaté balíky sena, do druhé třetiny se podél zdi uložilo pár balíků slámy a uprostřed zůstal prostor po volný pohyb koní, prostřední třetina, která je průjezdná, se přepažila kládou; od výběhu budou tudy do stodoly chodit věčně otevřenými vraty koně, ze dvora zase lidé.

Podlaha stodoly je jen udusaná hlína. To se mi moc nelíbilo, ale protože to má být pouze dočasné řešení, nijak jsme ji nezpevňovali. Však koně stejně budou stále venku a ne uvnitř! Ve stodole budou chodit po holé zemi a budou se tu zdržovat pouze na krmení... Slámu jim budu průběžně navážet ven, kde jim vytvořím jakýsi záchodek.

Seno - v rámci šetření časem a našimi silami - si budou koně ukusovat přímo z balíku, který bude za přepážkou. Bohužel techniku zatím nevlastníme, takže venkovní krmelec nepřipadá v úvahu; kulaté balíky nemáme šanci vlastními silami nikam odkutálet.

Člověk míní a rodina mění! A to ještě před vlastním příjezdem koní. Než jsem stačila něco udělat či říct, byl jeden celý kulatý balík slámy rozházen po prostoru (poctivá podestýlka do výšky skoro kolen) a doprostřed byl postaven na plocho celý kulatý balík sena, síť sundaná. Tiše (no, hlasitě) jsem klela, protože mi bylo jasné, jak to dopadne.

Dopadlo. Koně byli nadšení! Jakmile se po svém příjezdu seznámili s výběhem, zaparkovali ve stodole a pustili se do sena. Co se vlastní váhou nezačalo odvíjet z okrajů balíku samo, to začali oni roztahovat. Jídelní kout splynul se záchodem a i když jsem jak šílená sbírala bobky několikrát denně, spousty hromádek mi unikly a byly rozšlapány ve vrstvě slámy. Seno se promíchalo se slámou a vznikl z něho doslova hnůj, protože "nejvhodnější" místo na čůrání bylo právě u paty balíku...

Poté, co se rodinná atmosféra trochu uklidnila, já všem vysvětlila, že koně prostě nebudou stát na slámě („ale koně přece mají stát v měkoučku na slámě!") a že balík sena prostě nebude jen tak volně v prostoru, jsem postupně vyvozila všechnu slámu ven, balík aspoň omotala dokola sysálem, aby se tak nerozpadal, a modlila se, aby ho koně co nejrychleji sežrali a já to mohla všechno pořádně vyklidit.

Bohužel tu byly další dva balíky sena, které se nevešly do „své" třetiny stodoly a byly uložené tak, že k nim koně měli volný přístup. Už naštěstí zůstaly postavené na boku, takže ztráty sena roztaháním, rozšlapáním a znečištěním byly menší - ale stále byly. Koně měli stále důvod dělat své vylučovací potřeby ve stodole; jedním koncem do sebe seno hrnuli a druhým ho zpracované sázeli ven... Dokud byla venku tráva, chodili do stodoly méně, jakmile ji však spásli a terén rozšlapali na hluboké bahno, dá se říct, že ze stodoly nevylezli. A podle toho to tam vypadalo. Ani rohože před vchodem tomuto nehoráznému nepořádku ve stodole moc nepomohly.

Když koně sežrali ony dva volné balíky sena, udělala se jim v rohu dřevěná konstrukce s kládou a později i dřevěná „mříž", do níž se naházel ručně celý balík sena. Koně toho roztahali výrazně méně, ale bylo to pracné a hlavně stále se okolo sena rozšlapávala a znečišťovala hliněná podlaha.

Skončili jsme tedy u původního záměru: balík sena zůstal za dřevěnou přepážkou. Jeho ztráty a znečištění byly minimální. Koně stáli nejdříve na hlíně, z jara pak už na vnitřních plastových rohožích. Díky nim byli stále na pevné podložce, nemočili na ni (fuj, stříká mi to na nohy!) a případné bobky se snadno uklidily.

Jakmile venku nasněžilo, začala jsem nosit hromady sena i dozadu do výběhu. Naštěstí koně upřednostňovali krmení venku před stodolou, což mě velmi potěšilo. Po stání sněhu jsem v tomto pokračovala a seno koním věšela do sítí vedle stodoly, aby stáli na rohožích. Samozřejmě především přes noc se sítě rychle vyprázdnily a koně se přesunuli k senu do stodoly.

Jenže neplechu nedělalo pouze seno, ale i sláma. Koně měli k balíkům volný přístup a především v zimě ji začali požírat a samozřejmě i rozhazovat. Sami si podestýlali a pak do toho dělali své potřeby. Rezignovala jsem a prostě jsem „házela hnoje". Jenže udusaná hlína vedle některých balíků začala mokrat močí a rozbahnila se, takže jsem i já sama na tato místa koním slámu nastýlala.

První pohroma přišla v době tání sněhu; druhá v době letošních pozdně-jarních dešťů. Do stodoly se nám zdí navalila voda a rozmáčela zem.

Koně jsme do zalité části stodoly nepustili, vodu odčerpali, ale bláto a mokrá hlína ne a ne vyschnout. Když už téměř vyschla (nasypané piliny vodu výborně vtáhly do sebe), koně jsme tam znovu pustili. Zem však už nebyla rovná a ve vzniklých prohlubních se začínala hromadit koňská moč. Zkusila jsem mokrá místa zasypat slámou, ale to nepomohlo, jen to přestalo páchnout. Jediné řešení bylo prostě stodolu koním definitivně znepřístupnit.

Protože koně už měli možnost jít na novou trávu a sena žrali výrazně méně, stačilo ho věšet ven do sítí. Stodolu jsme v červenci pro koně „zavřeli" (jen páskou, aby stále větrala) a „otevřeli" zase až v listopadu, kdy první podzimní deště rozmočily pastvinu a koně bez trávy začali opět žrát poněkud více sena.

V současné době koním stále průběžně plníme sítě senem a věšíme na strom za stodolou. Okolo stromu jsou rohože a panely. Koně mají nonstop přístup do malého kousku stodoly, pouze do prostoru zpevněného stájovými rohožemi u vrat, odkud se dostanou k senu, které je za přepážkou. Tam je také uvazujeme ke krmení jádrem; nechce se nám moknout venku u stodoly.

Rozhodně však chceme příští rok v rámci výstavby přístřešku postavit na panely i zastřešený krmelec, kam se budou dávat celé balíky sena a koně tak nebudou do stodoly chodit vůbec; tedy budou, pouze v rámci výcviku, protože i malý kousek zastřešené plochy lze využít jako provizorní haličku na nenáročnou práci ze země.

Postřehy:

Koně jsou prasata. Povídání o tom, jak kůň nekálí tam, kde bude žrát, je naprosto scestné. Dokonce se nedá ani spolehnout na to, že budou kálet po okrajích stáje/výběhu/stodoly. Jak kdo a hlavně jak kdy. I u nás je sice nejvíce hromad po okrajích různých ploch, ale spolehnout se na to opravdu nedá.
Naopak co se týče močení, dá se poměrně dobře spolehnout, že nebudou močit na tvrdou podlahu (ale ani to není na 100 %, především u říjících klisen). V tomto je u nás nejlepší valach, který si opravdu téměř vždy vyhledá k této potřebě něco měkkého (sláma, seno, písek, sníh nebo aspoň bláto).
Z toho lze snadno vydedukovat, že volný přístup k senu je vždy ohrožen zálibou koní seno roztahovat a rozšlapávat a hlavně kálet a močit do roztahaného sena. Jediným řešením je zabránit zbytečnému roztahování sena (přepážka, krmelec, sítě...), okolo sena mít tvrdou podlahu (beton, dlažba, rohože, panely apod.) a případné roztahané seno pravidelně uklízet.
Nevěřte tomu, že koně budou chodit do přístřešku nebo z přístřešku podle počasí či nějaké potřeby si lehnout či se naopak proběhnout. Ne. Jejich nejsilnější a možná i jedinou motivací je žrát. Tam, kde máte seno, budete mít po většinu dne i koně (pominu-li současnou možnost pastvy).
S tímto souvisí i následující postřeh: pokud chcete, aby se koně co nejvíce pohybovali, pak je k tomu motivujete nejlépe právě žrádlem. Rozvěšet malé sítě se senem po celém výběhu nebo naházet seno na malé hromádky po celém prostoru, kde se mají koně pohybovat. Jinak se vám na svých nachozených „potřebných 15 km denně" naprosto upřímně vykašlou. Nejen, že koně jsou prasata, ale jsou to líná prasata ;-)

Jádro a voda

Ke „stáji" neodmyslitelně patří i krmení jádrem a napájení vodou. Tuto činnost jsme pro naše podmínky „vychytali" poměrně brzo a tak, že nenaznala ani po roce nějakých větších změn.

Koním dáváme jádro třikrát denně (čest budiž výjimkám, kdy se chceme přes den rekreovat mimo domov). Ke krmení jim dáváme ohlávky a uvazujeme je; po pár dnech bylo jasné, že musíme přísně dodržovat jejich hierarchická pravidla: první uvázat dominantního valacha, pak lipicánku a nakonec podřízenou šimlu. Odvazování po nakrmení probíhá v opačném pořadí. Uvazování má několik velkých výhod: koně se udržují v určité disciplíně, dostávají individuální krmnou dávku, nekradou si jádro, nebijou se a člověk může v mezičase v klidu poklidit bobky, dopustit vodu či udělat jinou činnost v okolí. Jádro jim dáváme v kyblících přímo na zem. Jakmile poslední dožere, kyblíky se posbírají, koně odvážou a sundají se jim ohlávky.

Vodu dáváme do malé hliníkové vaničky. Ta byla zpočátku ve stodole, později, po znepřístupnění stodoly koním v červenci, jsme ji dali ven těsně ke vchodu. Protože stodola je blízko obytného domu, kde je i venkovní kohoutek, natáhli jsme podél zdi dlouhou zahradnickou hadici až do vaničky a v době, kdy nemrzlo, vodu napouštěli. Jakmile začalo mrznout, voda se nosila v kýblech z domu, což je sice pracnější, ale pro tři koně se to dá zvládnout. Zmrznutí vody ve vaničce jsme řešili tím, že během každého krmení jádrem jsme rozbili led, vyházeli ho ven a vaničku doplnili studenou i horkou vodou tak, aby byla vlažná. Koně se ihned po nakrmení a odvázání na vodu vrhli a hltavě pili poměrně velké množství. Takto se dělo třikrát denně, kdy koně skutečně dostali svoji denní dávku tekutin. Ne nadarmo se říká, že kůň nejvíce vody vypije do dvou hodin po nakrmení.

V příští části vám prozradím, jestli moje snaha o co „nejpřirozenější" formu ustájení mých koní měla vůbec nějaký smysl. Jinými slovy: jestli koním vyhovuje a jestli se to na nich vůbec dá poznat.

4. Kůň do domu - radost do domu!

Fri, 09 Aug 2019 16:00:00 +0000

Možná jste nabyli z mých předchozích vyprávění dojmu, že mít koně doma znamená jen samé starosti a trable. Sečteno, podtrženo – není to pravda. Mít koně doma je nesmírně výhodné, především pro toho, kdo má jasnou představu, jak má jeho kůň žít – nebo naopak pro toho, kdo hledá a chce najít to nejlepší řešení (pro koně i pro sebe). Mít koně doma totiž znamená, že pokud se mi něco nelíbí, mám možnost to změnit.

Složení mého koňského ministádečka je poměrně pestré: osmnáctiletý invalidní důchodce, sedmnáctiletá stále pracovně využívaná klisna a čtyřletá lipická puberťačka v procesu obsedání. Všichni tři po většinu svého života žili ve stájích s výběhy či pastvinami a trávili v nich velkou část času s dalšími koňmi různého věku i pohlaví. Nebyl jim nikdy cizí pobyt venku za rozličného počasí ani pobyt ve stájích. Protože oba starší koně mají zdravotní problémy, po celá léta jsem se upevňovala v názoru, že komerční ustájení, byť sebelepší z toho, co se v současné době standardně nabízí, není to pravé ořechové pro individuální péči o zdravotně „problémového" jedince. Bohužel se to ukázalo především během doby, kdy jsme byli ve stěhovacím procesu a ke koním jsem se dostala zhruba jednou měsíčně zaplatit nájem. Tato doba trvala něco přes půl roku a výsledkem byli - i přes standardní péči velmi slušné komerční stáje s pastvinami - dva koně v ne ideálním výživném stavu. Zanedlouho po přestěhování domů bylo možné si všimnout prvních změn k lepšímu; a mě nenapadá nic jiného, než toto povzdechnutí: Ne „přirozené" vypuštění na široširé pastviny do stáda, ale individuální přístup - byť na první pohled v méně přirozených podmínkách - dělá zázraky.

Druhý dech

Můj vysoký rezavý valach, kterého znám od narození a vlastním od jeho 3,5 let, má od útlého hříběcího věku vážný problém s hleznem. Před cca 6 lety se na něm přestalo jezdit, protože se mu na nemocnou nohu podařilo nějak špatně došlápnout a od té doby nechodí čistě. Navíc se na něho před cca 10 lety nabalily další problémy, pravděpodobně související se sníženou (nebo „rozhozenou"?) imunitou; mezi nimi i sarkoidy a nehojící se rána na karpu, která během té doby přerostla v histologicky potvrzený nezhoubný nádor šlachové pochvy. A do třetice všeho dobrého: valach už dlouhá léta platí za nevykrmitelného koně.

V půli října 2009 jsem domů přivezla poctivého hubeňoura, který - vedle četných sarkoidů po těle - měl na přední noze dokonale rozbujelý nádor; mokvající, páchnoucí, za teplého počasí hojně navštěvovaný mouchami. Již několik let jsme ho řešili tak, že přes zimu se „to" udržovalo v klidu a na jaře, když vyschlo bláto, jsme koně uspali a nádor vyřízli, aby zase přes léto mohl vybujet do původní velikosti. Tato procedura nás čekala i letos.

Jako úkol číslo jedna jsem si tedy stanovila vykrmení koně aspoň do stavu, kdy se za něj nebudu muset stydět a on by mohl zvládnout svoji první zimu v režimu 24/7. (Samozřejmě deky různého druhu byly a stále jsou připravené ve skříni...)

Plán byl jasný: luční seno ad libitum, část jádra nahradit řepnými řízky (zpočátku obohacenými o vojtěšku) a ke statkovým krmivům (oves a ječný šrot) přidat osvědčené granule „bílkovinného" charakteru a olej. K tomu kvalitní minerální doplněk, nezapomenout na „výživu pro klouby" a MSM (ne, že bych tomu věřila, ale abych měla čisté svědomí, že svému artrotikovi dávám vše, co můžu) a denně přidávat i vyvazovač mykotoxinů. Trochu jsem se bála nadbytku bílkovin v jeho krmné dávce, ale nedávné vyšetření krve neukázalo na žádné problémy s játry ani ledvinami, takže jsem do toho šla. Počítala jsem s tím, že pokud se tato krmná dávka neosvědčí, zkusím to s rýžovými otrubami a extrudovaným lněným semínkem.

Valach zpočátku nežral dobře (ostatně jako většinu svého života). Nedožíral svoji dávku, při krmení se neustále ohlížel, zvedal hlavu a hlídal si svoje „stádečko". Naštěstí seno mu šlo a první větší mrazy ho našly nejen ve slušném kožichu, ale i s mírnou vrstvičkou tuku. V tomto stavu zůstal po celou zimu 2009/2010, kdy nemusel být ani jednou dekován a naopak se zdálo, že mu zimní počasí - sice velmi mrazivé, ale suché - nesmírně vyhovuje.

Protože jsem člověk nanejvýš pochybovačný a neustále si kladu dotěrné otázky ohledně vhodnosti či nevhodnosti různých „zaručených" přípravků pro zdraví koní, rozhodla jsem se experimentovat: když mi došla „kloubní výživa", další jsem nekupovala a čekala, co se stane. Nic se nestalo. Když mi došlo MSM, opět jsem další nekoupila a koně bedlivě sledovala; nic se nestalo. Valach chodil stejně jako dřív, stejně jako několik posledních let si při stání odlehčoval svoji nemocnou zadní nohu a zřetelně byl na něm vidět občasný „kohoutí krok". Uplynula zima, přežili jsme tání sněhu, přišly první příjemné jarní dny a já si najednou uvědomila, že kohoutí krok zmizel a valach se pohybuje výrazně lépe: celkově nemá tendenci nemocnou nohou zkracovat krok a v klusu pokulhává výrazně méně. Mít více času, bez výčitek bych na něj mohla sednout a začít s pomalými procházkami po okolí... Fajn, „kloubní výživu" i MSM s čistým svědomím vyškrtávám ze seznamu kupovaných zbytečností.

Jenže největší překvapení teprve mělo přijít: valachův nádor na přední noze. Nezbytná operace byla plánovaná cca na duben, tedy na dobu, kdy už bude tepleji a hlavně nebude bláto, protože kůň se bude po venku pohybovat s velkou otevřenou ránou na noze. Člověk míní... Bláto ještě nestihlo po zimním sněhu vyschnout a milý valach si svůj objemný nádor někde natrhnul. I přes okamžitou očistu a dezinfekci se do toho dostala infekce a bylo nutné odstranění nádoru provést hned. Bohužel „trhlina" zasahovala hluboko a hnisala, valach dostal do nohy slušně rozsáhlou a bolestivou flegmónu. Následovala další chirurgická revize, drenáž, několikrát denně výplachy hluboké a úzké rány, injekční antibiotika... Trvalo několik týdnů skutečně intenzivní péče, než se „trhlina" uzavřela a noha postupně „splaskla". Plošná rána po uříznutém nádoru se postupně zmenšovala a zarůstala; ostatně jako každým rokem. Jeden rozdíl však nastal: zatímco dosud se vždy začátkem léta i přes nejrůznější péči nádor zase objevil a do podzimu divoce rozbujel, letos k tomu nedošlo! Rána se spořádaně zatáhla, zakryla kůží bez chlupů a bylo to... Deset let soužení prostě za pár měsíců pink! - a nebylo.

Tak jako nevím, jestli bylo dříve kuře nebo slepice, netuším, jestli se valachovi nejdříve zahojil nádor nebo začal přibírat. Faktem ale je, že v době, kdy se mu noha zahojila, čili na přelomu jara a léta, se mi valach začal kulatit před očima. A co víc - svoji porci dožíral jako první a nenechal ani zrnko. V této době se také výrazně zlepšil jeho pohyb, zmírnilo se kulhání na zadek. Možná už mám vlčí mlhu, ale zdá se mi, že se mu zmenšují i jeho sarkoidy po těle...

Proč?

Netuším. Předpokládám však, že vše souvisí se vším. Kůň žije v neměnném stádečku, protože je dominantní, má klid, jeho kobyly mu nikdo nebere a nikdo nemá tendenci svoji dominanci si s ním měřit. Protože nežije na rozlehlých pastvinách s větším stádem různě aktivních koní, není nucen pohybovat se více či jinak, než jak jeho nemocné noze vyhovuje. Na druhé straně je současný životní prostor mých koní natolik členitý, že musí neustále přecházet z místa na místo (seno, tráva, závětří, stín, oblíbené místo pro vyhlížení do kraje, voda, zpevněný povrch - každé z toho je někde jinde a koně toho dost využívají). Zdraví kloubů přece závisí na pomalém a stálém pohybu po nenáročném terénu; dvojnásobně pak u artrotických koní. Kam se hrabou přeceňované „kloubní přípravky".

Další kamínek do mozaiky může být krmení. Neustálý přístup k píci, více malých porcí jádra a supervláknina v podobě řepných řízků - to vše má jistě velký vliv na rovnováhu bakterií ve střevě koní. Kvalitní minerální doplňky (organicky vázané minerály), esenciální aminokyseliny navíc - a možná i onen vyvazovač mykotoxinů! To vše totiž přímo i nepřímo zcela jistě ovlivňuje imunitu koně; s tím možná souvisí i zhojení desetileté rány. Nebo snad proto, že se koně pasou na louce bohaté na jitrocel kopinatý? Neznám odpověď. Nicméně nebyla nutná ani echinacea či podobné posilovače imunity, ani jiné „harmonizování" organismu.

A ve výsledku méně bolavé klouby, stálejší střevní rovnováha a lepší imunita zcela jistě přiměly tělo koně po tolika letech „přibrat". Určitě k tomu přispěla i kvalitní tráva, která se nám urodila na nové pastvině, i když pastva valachovi nechyběla ani předtím. Uvidíme v zimě, když bude opět jen na seně...

Za co může seno?

Sedmnáctiletá šimla je taky typický veterinární kůň. Jedním z jejích problémů, který mi před pár lety ztrpčil život a jehož dohry zněly donedávna, jsou melanomy. Před třemi lety se pravděpodobně rozšířily i do vemínka a způsobily těžký zánět poloviny mléčné žlázy. Po dlouhé léčbě se vemínko vyřešilo, bohužel klisna, vždy dobře krmitelná a příjemně kulatá, hodně zhubla a bez individuální „domácí" péče byl problém ji dostat do původního stavu. Podobně, jako valacha, jsem si i ji přivezla pohublou, byť dostávala i přes nicnedělání pravidelně dvakrát denně jádro a od jara do podzimu 2009 pobývala se stádem na několikahektarové pastvině.

Vykrmit šimlu naštěstí nebylo až tak těžké. Problém v komerční stáji pravděpodobně byla její velká podřízenost vůči jiným koním, takže se mnohdy nedostala pořádně k senu v době, kdy nebyla pastva příliš výživná. Možná i stres ve stádě... kdo ví. Doma se na krmné dávce, podobné té, kterou měl naordinovanou valach, spravila do zimy a během jara se dostala do podoby, v jaké byla před onemocněním vemínka. Horší to bylo s její sportovní kondicí. Od problémů s vemínkem pracovala výrazně méně, než předtím, a poslední půlrok před nastěhováním domů se jen poflakovala na pastvině. Tomu jsem i přičítala občasný výtok z nosu, rychlejší zadýchání se při práci a odkašlávání během ježdění.

Během zimy vše vymizelo a na jaře se vrátil mírný výtok s pokašláváním při práci. To mě už znervóznilo. Šimla nikdy dýchací problémy neměla, vždy pobývala hodně venku a kromě posledního roku před nastěhováním domů žila v neustále otevřeném venkovním boxe. Přestala jsem tedy na ní jezdit a omezila se na práci ze země a lehké procházky po okolí. Dostávala léky a čaje na odhlenění a vykašlávání a její stav se lepšil. Jakmile však po mokrém jaru přišlo horké léto, klisna začala hůř dýchat i v klidu. Vylekala mě hypotetická možnost rozšíření melanomů do plic či vzdušných vaků, takže jsem se rozhodla ji nechat důkladně vyšetřit. Ultrazvuk a endoskop neprokázaly nádory (chválabohu!), ale neinfekční zánět dýchacích cest (RAO). Krom jiného byl právě tento nález poslední kapkou mého rozhodnutí znepřístupnit koním stodolu a skutečně je na 24/7 vykázat ven. Jako největšího viníka jsem viděla seno, na kterém se pravděpodobně podepsalo mokré jaro; začala jsem ho tedy poctivě promývat vodou a čekala na novou várku. Do lékárny mi přibyly další léky, kdyby náhodou bylo třeba zasáhnout.

Nebylo třeba. Po znepřístupnění stodoly a podávání promytého sena se klisna den ze dne zlepšila a (zaklepat!) do dneška se neukázal výtok, kašel ani horší dýchání. Ale je mi jasné, že stodola musí být jen velmi omezeným místem pobytu koní a seno si chci v budoucnu dělat sama; velké kulaté balíky kupované od cizích lidí jsou prostě zdrojem neustálých problémů, o špatné skladovatelnosti a manipulaci ani nemluvě.

Ještě jedné věci jsem si však u šimly všimla: vynucený dlouhodobější pracovní klid, režim 24/7, kdy byli koně motivováni hodně popocházet po členitějším, ale nenáročném terénu, se podepsalo na zlepšení její celkové pohyblivosti. Šimla byla vždy spíš „dřevěný" kůň, po problému s vemínkem se její ztuhlost výrazně prohloubila. Především záď měla poměrně výrazně zablokovanou a s ní se „vezla" i bedra a kyčelní klouby. Kromě změny ustájení jsem se soustředila na „hraní si" na ruce a provádění různých fyzioterapeutických protahovacích a posilovacích cviků, na což klisna zareagovala nečekaným „rozvázáním" pohybu. Uvolněné a protažené svaly, rozpohybované klouby. Že bychom se vrátili v 18 letech zase k drezuře? :-)

Kopyta

Zajímavé poznatky mi přineslo i roční sledování bosých kopyt mých koní. Utvrdila jsem se v názoru, že dostatek pohybu po pevném povrchu je to, co koňská kopyta potřebují, aby mohla naboso bezbolestně sloužit. A že je třeba do tvaru kopyta zasahovat co nejméně; zato co nejčastěji. Z hlediska současného pojetí „vyváženého a funkčního tvaru kopyt" je pro koně nejvhodnější suché počasí, pevný povrch, mírné úpravy (spíš jen rašplí srovnat rohovinu tam, kde „vyčnívá") a krátké intervaly úprav (cca 2-3 týdny). V této situaci není nutné žádné dodatečné namáčení či vlhčení; aspoň v mém případě stačil pobyt na trávě. Noční můrou bylo naopak mokro, bahno, měkko. Kopyta se stahovala, střelky zužovaly a střelové rýhy prohlubovaly. Na druhou stranu - ani tato změna nemusí být bez užitku. Koně neměli v žádném počasí problémy s chozením po dostupném terénu. Samozřejmě v období mokra nelze po bosých kopytech chtít zázračné výkony na tvrdých cestách... Inu, více než superlicentovaný kopytář je vhodné životní prostředí, pravidelné sledování koně a schopnost ve vhodnou chvíli provést na kopytě vhodnou drobnou úpravu. Podotýkám, že mluvím o koních, kteří nejsou nuceni podávat žádné sportovní či pracovní výkony!

Všichni tři

Psychické změny jsem pozorovala u svých koní už po pár měsících pobytu doma. Průhledná pravidla jejich vzájemných vztahů, dostatek prostoru i žrádla jistě udělaly své. Koně si vytvořili svoji stálou sociální skupinku. Podřízená a odstrkovaná šimla si začala lehce dovolovat na dominantního valacha. Lehce. Prostě se jím nenechala uzurpovat a občas dala najevo svoji nelibost. Dnes se spolu docela dobře kamarádí a ona mu občas vleze i do kýble s jádrem. Valach přestal nervózně hlídat své stádo kdykoli a kdekoli a psychicky se uvolnil. Mladá lipicánka, stojící v hierarchii mezi valachem a šimlou, se naučila jednat ve svůj prospěch, ale veskrze slušně.

Samozřejmě výměny názorů mezi koňmi jsou časté, ale v naprosté většině případů se omezují na různé úšklebky, natočení zadku či náznaky kousnutí. Snahy o vyjasnění si hierarchie jsem si za ten rok nevšimla ani jednou; to vše byly skutečně pouze různě výrazné, ale jen vteřinové diskuse, téměř vždy se týkaly krmení jádrem či pamlsku.

Filozofická (ale i praktická) otázka zní: Jak poznat skutečně spokojeného koně? Že je zdravý? Začne dobře žrát? Přibere? Zlepší se mu imunita? Uvolní svaly? Zvýší pracovní elán? Zvedne sebevědomí? Zlepší soustředěnost při práci? Nebo všechno najednou? Pak ale přece není těžké na koni poznat spokojenost se sebou samým a svým životem...

5. Kůň do domu: Rok poté

Fri, 09 Aug 2019 15:00:00 +0000

Rok poté… co jsme vyhráli první bitvu s blátem, co jsme přechytračili letitý nádor na noze a pokořili vyhublost. I druhý rok s koňmi doma nám něco dal – jsme o rok moudřejší a máme o rok více zkušeností, těch dobrých i horších.

Když promluví Murphy aneb bahno se nekoná!

Sice jsem to v Murphyho zákoníku přímo nečetla, přesto si myslím, že tam určitě patří věta: Když zainvestujete do důkladné drenáže a zpevnění povrchu pro koňské výběhy, nastane dlouhé období sucha. Nebo tak nějak. Jakmile jsme totiž na podzim 2010 upravili plochu za stodolou, museli jsme čekat až do léta 2011, aby prošla prvním pořádným testem. Přívalové deště skutečně stodolu minuly a voda byla drenáží odvedena do méně ohrožených míst. Odolaly dokonce i plastové rohože položené zcela proti „předpisům" rovnou na jílovitou hlínu. Zjistili jsme, že vlastně ani to jim nevadí, pokud je zemina dobře vyrovnaná a vyspádovaná. Rohože na svahu se blátem téměř ani nezalily a přívalové deště je naopak důkladně propláchly. Rohože na rovné ploše se přizpůsobily mírným nerovnostem a během mokra se na nich držely louže s malou vrstvou bahna, což poměrně rychlo zase vyschnulo. Pravda, spodek kopýtek se trochu umazal, ale koně stále chodili po pevném.

Podobně na mokro zareagovala plocha tvořená vrstvou hrubého štěrku s lomovým prachem na povrchu. Koně na ni na kopytech natahali z pastviny trochu bláta, takže v suchu to vše vypadalo skoro jako beton posypaný sem-tam makadamem, v mokru zůstávala nahoře velmi nízká vrstva bahýnka. Mohlo to být lepší - ale bývalo to horší. Ať žijí panely, které jsou spolehlivé v jakémkoli počasí. A děti na nich rády jezdí na kole...

Dá se říct, že bláto je zatím v okolí stodoly zažehnáno a „suchý" výběh, určený pro deštivé dny, plní svůj účel. Je dostatečně velký a rozmanitý a koně mají dost motivací se po něm pohybovat:

kus stodoly s plnými gumovými rohožemi slouží jako místo k pití, okusování sena i jako úkryt vyhledávaný především v létě proti slunci a hmyzu;
„cesta" za stodolou, drénovaná, s hodně hutným povrchem (lomový štěrk s nanošenou hlínou), na němž jsou rozházené kameny makadamu; zde se koně uvazují ke krmení jádrem, k čištění i sedlání, tudy musí projít, když se chtějí schovat do stodoly nebo napít; cesta končí zatím nevyužitou hromadou štěrku, která je velmi oblíbeným místem pro kálení i pro rozhlížení se našeho valacha;
plocha za stodolou zpevněná z poloviny panely a z poloviny děrovanými plastovými rohožemi položenými na hlínu (k ideálu to má daleko...); tudy koně musí procházet, na stromě zde mají v sítích seno;
pás trávníku (no, spíš hlíny s trávou) za lesíkem, kam chodí vyzobávat trávu, okusovat okrajové smrkové větvičky a kde se to v mokru nejvíce rozšlape; plány do budoucna počítají s jeho zpevněním;
lesík, kde mají koně vychozené cestičky, po nichž procházejí na zahradu nebo chodí dělat potřebu pod smrčky;
travnatá zahrádka, kde jsou velmi neradi a kterou navštíví opravdu jen ve chvíli, když nutně „potřebují" trávu a nemají jinou možnost (a na podzim zase sladká jablka...).

Tento „vnitřní výběh" je kolem dokola obehnaný dřevěnou ohradou kombinovanou s elektrickým ohradníkem, má 4 branky plus další vchod skrze stodolu.

No, a letos k tomu všemu přibyly asi 4 ha zelených pastvin. I ty jsme obehnali dřevěnou ohradou kombinovanou elektrickým ohradníkem a plastovými tyčkami je rozdělujeme většinou na 3 menší části, které koně postupně buď spásali, nebo jsme z nich sklidili seno.

Co nejvíce pohybu?

Mým snem byl paddock paradise. Nebo něco podobného, kde budou zpevněné cestičky, zákoutí, prostě takové koňské hřiště, které navíc vypadá i pro lidské oko nesmírně esteticky. Bohužel nic takového se u nás nekonalo. Nebo bohudík? Člověku nakonec nezbude, než pracovat s tím, co má. A my měli onen „vnitřní výběh" a okolo něho pastviny. Rozhodla jsem se tedy zorganizovat vše „do sluníčka", čili tak, že z vnitřního výběhu, který bude centrem všeho dění a péče (i proto, že je po ruce), budou mít koně přístup na pastvinu rozdělenou dle potřeby na několik částí. Po několika pokusech se nám osvědčil model 3 částí, velkých něco přes hektar. Pro koně je to dostatek prostoru na pohyb, pro mě zase tak akorát pro pravidelné sbírání bobků.

A právě tato ne příliš zábavná činnost mi prozradila něco, co nakonec považuji za řešení možná i lepší, než paddock paradise: koně se právě během pastvy nejvíce nachodí. Pominu-li přestávky, kdy stáli na svém oblíbeném místě (vybírali si většinou místa nejvýše položená na pastvině, odkud měli přehled po okolí) a podřimovali či vleže spali, celý den skutečně prochodili. Nestalo se, aby si uškubli trávu víckrát po sobě, aniž by přitom udělali aspoň jeden krok. Když jsem trávila sbíráním bobků třeba hodinu, koně se skutečně stihli přemístit několikrát napříč pastvinou; přitom se samozřejmě častěji vraceli na oblíbenější místa, některá místa vynechávali. Pouze polední letní horka trávili rádi ve stínu stodoly a pásli se aktivně až k večeru a v noci. Pokud byli koně během dešťů (aby nerozšlapali pastvinu, především místa u branek, která byla hodně vyšlapána) zavřeni ve vnitřním výběhu, i přes rozházení sena na vícero míst většinu dne prostáli a jejich pohyb byl výrazně omezenější.

Skutečně jsem dospěla k závěru, že pro dostatečný pohyb koně potřebují prostor a aspoň řídkou trávu. Pro pořizování tohoto zvířete je prostě výměra pozemku nesmírně důležitá.

Klady a zápory pastvy na vlastní triko

Pobyt na pastvině s sebou během uplynulého roku přinesl tři pozitiva - a jedno negativum. Koně byli v poměrně dobré fyzické kondici i bez systematického tréninku, což jsem poznala především na vyjížďkách, kdy měla osmnáctiletá šimla takový tah na branku a výdrž, jaký jsem u ní nezažila snad ani v dobách její sportovní parkurové kariéry. Kromě dokonalého uvolnění a rozhýbání na pastvině to částečně připisuji i novému sedlu.

Druhou výhodou se ukázalo výrazné ušetření na seně: od června do dneška (polovina listopadu) koně ve třech nespořádali ani jeden celý velký kulatý balík; dávají absolutní přednost trávě. Seno si dali pouze v době, kdy delší dobu pršelo a já pastvinu zavřela.

Třetí výhoda pastvy byla celkové snížení množství krmení. Na jaře, kdy jsme koně poprvé na pastvinu pustili, jsme ubrali polední dávku jádra (no, spíš žlabového krmení, protože se skládalo především z řepných řízků a obiloviny a granule tvořily jen malou část). Začátkem léta jsme přikrmovali pouze jednou denně a od začátku července do asi poloviny srpna byli koně pouze na pastvině. Až ve chvíli, kdy měli vyhrazenou část hodně vypasenou, jsem si všimla, že můj vždy špatně krmitelný valach začíná lehounce hubnout, a začala jsem mu zase jednou denně přidávat řízky. Po převedení na novou část pastviny vše rychle dohnal.

Jednu nevýhodu však pastva přece jen má; a tak, jako první rok byl ve znamení boje s bahnem, druhý rok jsme bojovali s obezitou mladé lipicánky. Mít tři různě krmitelné koně pohromadě není ani trochu dobrá kombinace... To, co jednomu velmi prospívá (pastva valachovi), jinému škodí. Přestože první týdny pastvy byly přísně střežené a omezované, během měsíce nakynula lipicánka do neskutečných rozměrů; doslova před očima. Bohužel stáhnout ji z trávy nebylo možné, sama by ve vnitřním výběhu nevydržela dlouho. Jediné řešení bylo sehnat pastevní náhubek. Dostávala ho sice jen přes den (v noci jsem měla strach, že by se mohla o něco zachytit a my nebudeme po ruce, abychom jí pomohli), ale svoji službu udělal: klisna zhubla za ten půlrok asi o jeden až dva stupně devítibodové stupnice výživného stavu. Na příští jaro už budu vědět a vše bedlivě hlídat!

Jarní pastva se podepsala - naštěstí jen mírně - i na kopytech všech koní. I přes veškerá preventivní opatření, jako je postupné navykání na trávu, vypouštění koní na pastvinu jen na určitou denní dobu, dokrmování senem, při zjištění měkkého trusu zavření koní do vnitřního výběhu apod., byla všechna kopyta ozdobená viditelnými růstovými kroužky, které odrůstaly zhruba do podzimu. Naštěstí jiné změny to s sebou neneslo. Příští jaro budu muset postupovat ještě obezřetněji, i když koně budou už na trávu zvyklí, neb počítám s tím, že budou mít - kromě období mokra - přístup na pastvinu po celou zimu.

Hlavně na pohodu

Další rok, byť je stále co vylepšovat, mě utvrdil v tom, že stálá skupinka koní může spokojeně žít i bez stáje.

Výrazně se spravil výživný stav koní hubených, a to po celý rok, i v zimě. Dokonce je po roce možné výrazně omezit jádro a žlabová krmiva celkově.
Výrazně se zlepšila kondice a pohyblivost (uvolněnost) koní.
Potíže s dýcháním, které se objevily u šimly minulé léto, se už nevrátily. Jistě má na to vliv omezení příjmu sena a zamezení přístupu do stodoly. Stejně tak se už nevrátil nádor na karpálním kloubu valacha, který ho sužoval dlouhé roky předtím. Po letech mu zmizelo z těla i pár sarkoidů.
Utužily se vzájemné vztahy koní; zatímco na začátku byly občas na ostří nože, dnes pro ně není problém žrát z kyblíků doslova „tělo na tělo", aniž by si udělali něco víc, než občasný výhružný pohled. Po počáteční vzájemné závislosti není nyní problém pro žádného z mých koní oddělit se od ostatních a jít se sám třeba napít nebo něco zkoumat.
Celkově se vyrovnalo chování koní, není problém s nimi nijak manipulovat, mít je delší dobu uvázané, jít mezi ně na pastvinu. (V tomto případě se snažím dodržet zásadu, že je nechodím na pastvinu krmit z ruky, ani jim bezdůvodně nedávám pamlsky.)

Je zajímavé, jak je všechno relativní. Ještě před dvěma léty mi pobyt koní v boxe připadal naprosto normální; dnes si vyčítám, že omezuji jejich pohyb i ve chvílích, kdy je zavírám do „vnitřního výběhu"! Vnímání se mění, u koní i u lidí. Zvyknout si lze na všechno.

A teď už jen tu pískovou jízdárnu, na přiježďování na nerovné trávě jsem si zatím opravdu ještě nezvykla ;-)

6. Kůň do domu - host do domu

Fri, 09 Aug 2019 14:00:00 +0000

Třetí rok „ve svém“ si už člověk myslí, že vychytal většinu much. Do jisté míry je to pravda; pokud nedojde ke změně. Zaběhané systémy pak najednou ztrácejí na účinnosti a ukazuje se, co je skutečně vymyšleno nadčasově a co bylo vytvořeno příliš krátkozrace. A hlavně, že u koní opravdu není nuda.

V první řadě musím pochválit plastové rohože, které přežily léto, mrazy, sucho i mokro. Položené na urovnanou zem dokonce i bez správného podkladu udržovaly terén téměř bez bláta, na nerovném a jílovitém povrchu sice vodu a bláto dírami propouštěly, přesto se tato plocha dala po celou dobu udržovat ve velmi slušném stavu a kromě zablácení chodidel kopyt a podrážek bot v ní více bláta nebylo. Dokoupili jsme proto ještě nějaké další rohože, děrované venkovní, ale i plné vnitřní, které jsme poskládali na urovnanou a vyštěrkovanou plochu před stodolou. Výsledek je více než uspokojivý a časem snad bude možné takto upravit ještě větší kus „vnitřního" výběhu. Snadnost údržby, čistota a bezproblémový úklid za to stojí.

Hlavně žádnou změnu

Zní to sice příliš líně a konzervativně, ale v některých věcech u koní je to nesmírná pravda, která se osvědčí. V našem případě to byla pastvina a pastva. Držet koně dlouhodobě v zimním výběhu je docela nepříjemné a nepraktické, protože v první řadě stejně nanosí na zpevněné plochy bahýnko z ploch nezpevněných a navíc se snaží časem prostrkovat hlavy za hrazení, takže je nutné mít zapnutý ohradník. Výhodou je, že sbírání hromádek se omezí na malou plochu a člověk se tolik nenaběhá. Koňskou nudu odnesou stromky; v našem případě už druhou zimu přicházely o malé koncové větvičky smrčky, protože v mrazech koně prostě u nich stáli a okusovali a žvýkali... Opravdu něco pro svěží dech. (A kupodivu zjara to zase obrostlo.) Z hlediska celodenního pohybu i denní náplně koní však zůstává nejlepší otevřít koním přístup na pastvinu, kdykoli to počasí dovolí. To znamená vždy, kdy nehrozí riziko, že z ní udělají bahnitý tankodrom.

Koně díky poměrně slušnému podzimnímu počasí vypásali trávu na části pastviny doslova celou zimu, seno začali ve větším žrát až někdy později v listopadu a jako hlavní jídlo ho měli snad až od ledna, kdy začalo mrznout a tráva se přestala zelenat. Přesto na pastvině pobývali poměrně hodně a poctivě se pásli, tedy aspoň snažili. Lehký poprašek sněhu, který napadl do vytrvalých holomrazů, nebyl žádnou překážkou pro vyhrabávání drnů ani pro důkladné křižování svěřeným prostorem. O to horší bylo samozřejmě kutání hromádek trusu... Krumpáč jsem odmítala s sebou nosit a zbaběle jsem tuto činnost přenechala na dobu, kdy mrazy povolí - a já se pak doslova strhám těmi počty naložených koleček.

Zimní pobyt na pastvině však s sebou přináší další velkou výhodu, a to stálost příjmu trávy. Koňská střeva ji stále zpracovávají a nedochází k jarnímu „skoku" poté, co se koně vrhnou na zelenou pochoutku po zimní přestávce, byť by to bylo jen na chvíli denně. Přesně to byl případ minulých dvou jar; protože pastvina byla příliš čerstvě osetá, koně jsem na trávu navykala sice postupně, ale přece jen „po skocích". Letos se prostě na jedné trávě propásli s menšími přestávkami od podzimu až do jara. Výsledkem byla pastvina spasená po celou dobu ukázkově rovnoměrně a koně, kteří šli do léta bez „pastevního" průjmu a kroužků na kopytech. Když se mezi uschlou stařinou začala zelenat nová tráva, koně zobali obojí a výživnou mladou trávu míchali se starou suchou „dietní" vlákninou. Příjem kalorií se držel dole a - což mě těšilo zejména u kobyl - se koně nejen nepřichvátili, ale ani neztloustli. Pouze jsem jim na jaře postupně přestala dávat pravidelný příkrm žlabového krmiva a lipicánka dostala svůj milovaný pastevní náhubek.

Vetřelec

Beze změny to ale nelze, a tak jsem na jaře svolila uchýlit k sobě cizího koně, který ač v nejlepších letech, byl už na invalidním důchodě kvůli headshakingu projevujícím se především během ježdění. Jeho úkolem bylo dělat společnost valachovi, který je taky jezdecky nevyužívaný. Nový člen stáda přijel začátkem května a bylo velmi zajímavé sledovat, jak se k tomu všichni postavili. Protože to byl vetřelec. Už první pohled na cizího koně za ohradníkem vyvolal ve stádečku všeobecné pozdvižení. Řehtání, bublání, nesmírnou chuť jít se seznamovat. Koně k tomu dostali prostor asi jednoho hektaru travnatého porostu. No, upřímně, nic z toho nebylo. Jakmile se mohli všichni začít seznamovat, nastoupil valach, vetřelci řekl svými gesty i vykopáváním velmi jasně, že je nevítaný vetřelec, a po několika bouřlivých proběhnutích napříč pastvinou své dvě klisny od vetřelce odehnal a držel poctivě stranou. Nový člen stáda si k nim netroufnul, ale držel se jich poctivě v povolené vzdálenosti. Naštěstí pro něj všude byla tráva, které dosud neměl k dispozici tolik, proto šla hlava dolů a začalo dychtivé pasení.

Mluvím sice tak, jako by se jednalo o valacha, ale ve skutečnosti to byla klisna. Přece bych nemohla svému chromému klukovi udělat takový podraz a pustit mu do jeho úzkostlivě střeženého harému cizího chlapa! Doufala jsem proto, že novou klisnu přijme za svoji a bude brzy klid a spokojenost na všech stranách. Do jisté míry tomu tak naštěstí i bylo. Přesto je neskutečně zajímavé sledovat vztahy v koňských společenstvích a snažit se je pochopit...

Nová klisna je očividně sociálně velmi obratná a sebevědomí jí nechybí. Stejně tak mé stádečko bylo a je spíš poklidnější a dobře stabilizované. První den na pastvině a večer, kdy jsem koně uvazovala na jejich místa ke krmení, se ještě nově příchozí společnosti stranila a ani mí koně v ni neměli důvěru a byli odtažití. Valach už ale přestal svůj harém tak bedlivě hlídat. Během dalších pár dnů si velmi nenápadně a zcela nenásilně vybojovala své místo pod sluncem: stále více se ke koním přibližovala a měla snahu jim „brát" žrádlo doslova od huby, když mohla. Stará bělka, ostatně velmi podřídivá, jí začala ustupovat, kupodivu si velmi lehce dovolovala i na valacha, který jí to trpěl. Jediná ve stádečku, která se rozhodla nesestoupit v hierarchickém žebříčku o příčku dolů, byla mladá lipicánka, která na novou dělala pravidelně „ksichty" a když měla příležitost (nová se motala u stodoly), vykopla po ní zadkem. Dá se říct, že toto uspořádání vydrželo dodnes. Valach je prostě chlap ve skupině, nenechá se uzurpovat, ale bělku (a do jisté míry i novou) toleruje a dovolí jí často i dost vlezlé chování (usměrní ji pouze štípnutím nebo poskočením zadku). Zato lipicánku rád nemá a ta se má před ním taky na pozoru. Na druhou stranu se lipicánka snaží držet primát nad klisnami: bělku má pod pantoflem, přestože je pravda, že v její blízkosti tráví nejvíce času, nové průběžně ukazuje, že je nad ní, a čas od času ji odněkud odežene zuby nebo zadkem. Je zajímavé, že jsem právě tyto dvě klisny viděla opakovaně, jak si vzájemně čistí srst... Rozhodně to u nich nemůžu považovat za gesto přátelství, možná tak za snahu ohladit ostré hrany, které mezi nimi stále jsou. Pravda však je, že ve chvílích, kdy o nic nejde, dokážou trávit čas v poměrně těsné blízkosti, aniž by vznikly nějaké třenice.

S novou příchozí se objevil ale i můj loňský a předloňský problém s navykáním na pastvu; přestože jsem koně pouštěla na pastvinu právě kvůli ní jen omezeně a první dny trávili ve vnitřním výběhu s omezeným množstvím trávy a senem neustále k dispozici, objevil se u ní poctivý „kravský" průjem. Za několik dní výraznějšího omezení trávy se sice zlepšil, měkký trus jí však vydržel až skoro do konce léta (čili asi 3 měsíce). Protože neměla nijak hezká kopyta (plnokrevné placky), měla jsem strach, aby nedošlo k přichvácení či schvácení a bedlivě jsem ji sledovala; nic se však nestalo. Pravda je, že brzy se na rohovině stěny udělala „čára" - místo jasně ukazující změnu jejího životního stylu. Naštěstí však nad čárou kopyta rostla dokonce lepším úhlem, než byl ten původní, a pouze malými zásahy - plus dostatečným pohybem - se jí dokonce i začaly stavět podsunuté patky.

Jak lze strouhat koně

Kopyta našeho nového nájemníka se sice lepšila, mnohem větší problém však začal představovat valach. Jeho těžké a bohužel neřešitelné postižení hlezna se na přelomu ledna a února ozvalo z plna hrdla. Nevím, jestli měl nějaký úraz, uklouznutí či něco podobného, nebo se prostě jeho celoživotní nemoc rozhodla znovu ohlásit, ale právě v době mrazů a mírné sněhové přikrývky se začal výrazně špatně pohybovat. Odmítal ohýbat bolavé hlezno, takže se při chůzi vpřed začal stavět a kráčel v pozici dovnitř záď. Přitom nesmírně přetěžoval zdravou zadní nohu, protože na ni dopadal, o ni se neustále opíral (než objevil úlevu sedáním na klády ve stodole, kdy si pokrčil a odlehčil obě zadní). Tato změna a bolest byla samozřejmě provázená horším příjmem krmiva a hubnutím, takže jsem byla po dlouhé době postavená opět před problém „co tomu koni strčit do kýble, aby to sežral". Nakonec to byly řepné řízky s vojtěškou a ječný šrot, popřípadě suchý celý oves; osvědčené granule ani rýžové otruby nechtěl. Samozřejmě důležitým řešením bylo v první řadě zmírnit bolest kloubu, byť by to bylo na chvíli; a smířit se s tím, že už tu možná moc dlouho nebude...

Ale další problém byla jeho kopyta! Přední jsem ještě byla schopná trochu upravit, i když jsem musela často nohy pouštět na zem, k zadním jsem se prostě nedostala. Nemocnou nebyl schopen či ochoten vůbec ohnout, na zdravé zase pořád stál. Kopyta mu proto začala ujíždět doprava, jak zatěžoval a brousil především jejich levé strany. Na nemocné noze má bílé kopyto, takže jsem mohla velmi dobře sledovat vznikající krevní podlitiny z nerovnoměrného zatěžování. V létě však už byla situace s jeho zadními kopyty (na které jsem vlastně už půl roku nešáhla) tristní a já hledala řešení; podařilo se mi ho ukecat, aby si nechal nemocnou nohu vytáhnout do strany a já ze země mohla oštípat aspoň tu přerostlou vnější stěnu. Bohužel špičku už jsem mu zkrátit nedokázala, protože na ní stál a nepřizvedl ji ani ve chvíli, kdy se mohl tělem opírat o zeď stodoly. Zdravou zadní nohu jsem prostě musela nechat být - jakmile jsem ji chtěla zvednout, i přes možnost opřít se o zeď začal jednoduše padat. Po vymýšlení různých manévrů mě napadlo zkusit ho prostě pověsit. Obrátila jsem se na Koňskou záchranku s prosbou, že bychom ho zkusili zavěsit do jejich klece. S Pavlem Čechovským jsem tak strávila příjemný podzimní půlden, bohužel neúrodný: valach nebyl ochoten v kleci stát a představa, že by nám s ní třeba utekl, až bychom ho dali do závěsu, byla dost hrozivá. Další možnost bylo vymyslet podobný kladkostroj do stodoly... Nakonec se ale podařilo něco jiného: při úpravě jeho nemocné zadní nohy mě napadlo uříznout silně přerostlou špici prostě normální malou pilkou na dřevo, která se mezi lehce přizvednuté kopyto a zem vejde. Bylo to riziko, řezalo se opravdu naslepo a já jen podle toho, že stěna kopyta byla rovná, bez kroužků či prohnutí, usoudila, že kopytní kost nebude rotovaná, takže to prostě zkusíme. Podařilo se. Kopyto získalo skoro normální tvar, valach byl schopen se na něj postavit a normálně kráčet (čili jsme to nevzali s živými tkáněmi...), konečně se mu na něm noha neviklala jako dosud. Kopyto zdravé zadní nohy jsem i nadále nechala být, ale to nemělo a nemá tak deformovaný tvar a očividně je díky svému výraznému zatěžování i více obrušováno.

Další zima před dveřmi

Venku hnusně prší, koně mají zákaz na pastvinu a tak si hrajou se senem, dřevem i sebou navzájem ve vnitřním výběhu. Jak jsem nikdy nedekovala, letos to mám nadvakrát: hubeného valacha i novou klisnu chráním pláštěnkami před větrem a deštěm. Valacha proto, aby nepromokl a neztrácel energii za topení, klisnu proto, že trochu šetří na srsti, v tomto počasí už jsem ji viděla se klepat a přece jen se stává, že se straní lipicánky a zůstane na dešti. Už se těším na zimu, tedy na mráz a sníh, aby to už nebylo všechno mokré a koně mohli zase na pastvinu. A na příští rok, kdy se třeba podaří rozšířit přístřešky a zpevnit další nezpevněné plochy - pro lepší pohodlí lidí i koní.