MVDr. Dominika Švehlová - Domácí lékař

Koňský domácí lékař 1: Podlom

Fri, 30 Aug 2019 12:11:00 +0000

Koňský domácí lékař

Mnoho majitelů koní nemá za sebou začátky v různých jezdeckých oddílech, kde své bohaté zkušenosti předávali mladé generaci starší členové a trenéři. Nejednalo se pouze o zkušenosti jezdecké, ale i chovatelské a v neposlední řadě i zdravotní. Omladina mohla pomáhat při běžných i výjimečných veterinárních zákrocích, například ošetřování rány, léčba koliky či péče o kulhajícího koně; tak se učila, co lze u koní použít a jaký má která léčba či postup v konkrétním případě efekt. Mnoho současných majitelů nemá dostatečnou – a někdo dokonce žádnou – praxi u většího počtu cizích koní, takže ve chvíli, kdy jejich kůň onemocní, nejenže nevědí, co mají dělat, ale vlastně nemají často ani potuchu, že „taková nemoc vůbec existuje“.

Nový seriál se proto pokusí podat všem majitelům a spolumajitelům koní, ale i provozovatelům stájí, ošetřovatelům, jezdcům, prostě komukoli, kdo přijde s koňmi do styku, jasné a přehledné informace, co dělat v různých „veterinárních“ případech, jak řešit různé nehody, poškození, nemoci nebo příznaky. Je samozřejmé – přesto to musím zdůraznit – že rozhodně zdejší informace nemohou nahradit odbornou veterinární péči, proto je potřeba, aby si každý uvědomil, že v případě nejasností, nerozhodnosti nebo v závažnějších situacích je nutné vždy veterináře zavolat a řídit se jeho radami. Zdejší rady lze brát pouze jako doporučení, rozhodně se nejedná o jedinou pravdu a jediný a/nebo zaručený způsob vyřešení daného zdravotního problému. Nakonec to bude vždy pouze a jen osobní zkušenost, která udělá z „neználka“ člověka skutečně věci znalého.

Podlom

S pojmem „podlom“ se jistě mnozí setkali a věřím, že většina také ví, že se jedná o kožní problém na zadní straně spěnky (ohbí spěnky). Většinou se projevuje vznikem drobných ranek, které mohou mít různý vzhled: někdy to jsou drobné stroupky slepené srsti, jako by postříkané od bláta, jindy se objeví větší mokvající plochy se srstí slepenou žlutou lepkavou tekutinou, která časem uschne a vytvoří silnější krustu. V některých případech lze vidět i hnis nebo dojde k popraskání kůže a do žluté tekutiny se přimíchá i krev. Někdy lze chlupy na postižených místech velmi snadno vytrhnout (spíš jen vytáhnout), často i s malým stroupkem, jindy jsou naopak pevně zalité do tvrdé krusty a je vůbec problém postižené místo vyčistit.

Podlom se sice většinou objevuje na zadní straně spěnky, ale může zasahovat i na patky kopyta, po stranách spěnky směrem dopředu nebo se šíří nahoru, na spěnkový kloub až holeň.

Klasický vzhled podlomu: mokvající, popraskané kožní léze s tvorbou strupů a silným zánětem kůže, který se už šíří po končetině nahoru. Vidět je výrazný otok nad spěnkovým kloubem.

Samotné změny na kůži (léze) mohou být zcela nebolestivé, ale někdy koně svědí, což se často projevuje podupáváním a snahou si je drbat zuby (na předních spěnkách) nebo otírat druhou končetinou. Někdy jsou dokonce bolestivé a kůň se může velmi prudce bránit dotyku (kope ve chvíli, kdy na jeho končetinu někdo sáhne nebo se k ní jen přiblíží). Může ho bolet i pohyb, takže začne na postiženou končetinu kulhat, v klidu si ji odlehčovat.

Přestože se podlom většinou omezuje skutečně jen na kožní změny spěnky, stává se, že je pouhou součástí jiného onemocnění a pozorný člověk si pak může všimnout podobných nebo i jiných změn jinde po těle (například kožní změny na hlavě, hřbetě, bílých odznacích apod.). V jiných případech může být právě podlom začátkem dalších komplikací: zánět kůže se rozšíří do hlubších vrstev, čili do podkoží, nebo dokonce do šlachových pochev, mízních a krevních cév, korunky či jiných tkání. Způsobí pak otok celé spěnky, nálevky, růst změněné kopytní rohoviny, ale může se objevit i flegmóna (sloní noha), provázená dokonce horečkou, apatií (skleslost) a nechutenstvím koně.

Často si lidé podlomy spojují s pobytem koní v blátě. Není tomu ale tak vždy. Samotné bláto totiž zdravou kůži na končetinách nijak neohrozí; naopak podlomy se mohou objevovat i v létě či v období sucha, dokonce i u koní, kteří pobývají převážně v čistém boxu.

Jak je vidět, není podlom jako podlom, a je proto velmi těžké poradit jednu spolehlivou a účinnou léčbu. Někdy je totiž zjištění skutečné příčiny podlomu a tím pádem i výběr vhodné léčby doslova detektivní prací i pro odborníky.

Podlom může být způsobený:

• různými bakteriemi, z nichž jsou nejčastější některé druhy stafylokoků, streptokoky nebo například dermatophilus; tyto podlomy mohou být dokonce infekční a koně se mohou mezi sebou nakazit nebo se kožní změny objevují i na jiných částech těla;

• kožními plísněmi a kvasinkami;

• parazity, nejčastěji končetinovým svrabem, který podobně jako kožní plísně a kvasinky postihuje rád končetiny kryté rousy;

• zraněním, například tzv. řezítková rána, kdy si kůň odře jemnou kůži spěnky o řetěz, provaz, lano apod.;

• fotodynamickými látkami, které se nacházejí v krvi a s ultrafialovým zářením uvolňují volné radikály poškozující krevní cévy nepigmentované kůže;

• alergickými a autoimunitními reakcemi;

• nádory

• a mnoha dalšími příčinami.

Z tohoto důvodu je vhodné, když si majitel dokáže odpovědět na následující otázky; je možné, že pravdivé odpovědi pomohou při případném rozhovoru s veterinářem v případech, že se jedná o komplikovanější situaci a domácí léčba ji nezvládne.

• Je postižena jen jedna spěnka nebo více spěnek nebo jsou podobné příznaky i na jiných částech těla? Může se jednat o onemocnění postihující i jiné části těla a je možné, že bude třeba ho řešit celkovou léčbou.

• Je postiženo více koní ve stáji? Může se jednat o infekci a bude třeba ji řešit v širším měřítku.

• Je postižená bílá spěnka? Může se jednat o fotodermatitidu a v tom případě bude jednak třeba koně nedávat na slunce, na pastvině vyhledat a odstranit rostliny obsahující fotodynamické látky, popřípadě řešit s veterinářem možné jaterní problémy koně.

• Je kromě ranek také oteklá končetina? Mohlo dojít k zánětu podkoží, šlachových pochev, či dokonce vznikla flegmóna a bude třeba podat celkové léky, aby se nemoc nešířila dál.

• Chová se kůň jinak (apatický, nežere, kulhá apod.)? Je dost možné, že příčina podlomu bude závažnější a bude potřeba rozsáhlejší léčby.

• Nenechá si kůň na spěnku sáhnout? Pravděpodobně nebudete schopni podlom ošetřit a bude třeba, aby veterinář koně sedoval, v těžkých případech mu dokonce dal celkovou narkózu.

• Objevil se podlom v mokru/bahně nebo v době, kdy naopak svítí sluníčko, nebo se jedná o koně, který je v daném prostředí nový? Odpověď na tyto otázky může veterináři hodně napovědět o léčbě a také o možném postižení jiných orgánů.

Z hlediska úspěšného vyléčení a nulových komplikací je nejlepší léčebně zasáhnout hned, jakmile se podlom objeví.

Ošetření podlomu spočívá v několika krocích:

1. Očistit končetinu od nečistot, především bláta, čili umýt čistou vodou, aby bylo vidět, co se vlastně na noze děje.

2. Často velmi pomůže, pokud ostříháte srst v okolí podlomu; jednak nebude dráždit ránu, jednak lépe uvidíte změny na kůži.

3. Pokud jsou již na noze stroupky, je třeba je změkčit vodou (nebo dezinfekčním roztokem) a opatrně sloupnout tak, aby nedošlo ke krvácení.

4. Po odstranění stroupků nebo v případě, že podlom mokvá, je krvavý či jsou vidět praskliny kůže, je dobré opláchnout postižené místo dezinfekčním roztokem. Vhodná je naředěná Betadina či jiný výrobek obsahující povidon jodid, protože je velmi účinná proti mnoha patogenům a přitom v ředěném stavu nepoškozuje kůži. Možné je použít i roztok chlorhexidinu nebo velmi slaboučký roztok hypermanganu. Toto ošetření lze provádět i několik dní, dokud se stále objevuje mokvání. Dezinfekční roztoky zneškodní případné patogeny v ráně, zároveň nepoškodí kůži, ani „nezavře“ ránu, jako například pudry, masti, pasty apod.

5. Po dezinfekci mohou pomoct i odvary z některých léčivých rostlin, například heřmánku, měsíčku, řapíku, jitrocele. Pomáhají vysušit mokvavou ránu a tlumí zánět.

6. Dezinfekční účinky má i genciánová violeť nebo tzv. Novikov. Především v letních měsících mohou tyto přípravky účinně chránit otevřené rány na spěnce před dotěrnými mouchami – samozřejmě po odstranění stroupků a opláchnutí výše zmíněným dezinfekčním roztokem.

Někdy mohou dobře pomoct i přípravky obsahující dezinfekční barviva (např. genciánová violeť nebo brilantová zeleň) prodávané formou roztoků nebo sprejů. Aplikují se na vyčištěnou ránu s ostříhanými chlupy v okolí a zbavenou strupů.

7. Pokud je okolo rány kůže suchá či popraskaná, lze ji opatrně namazat například zinkovou pastou, nebo mastí obsahující měsíček, peruánský balzám, heřmánek. Na samotnou ránu není však dobré nic takového mazat, dokud nevyschne, nepřestane se tvořit strup a rána se nestáhne. Stejně tak není vhodné podlom obvazovat nebo chránit kamašemi; často ho svou přítomností ještě zhorší.

8. Kůň by měl po dobu léčby pobývat v čistém prostředí, mimo bahno, v létě pak i mimo přímé sluneční světlo. Tento bod je v některých případech velmi důležitý a jeho vynechání může změnit léčbu podlomu v nekonečnou noční můru.

9. Během pár dní by se měla kůže zlepšit. Pokud už podlom nemokvá, lze ještě chvíli pokračovat v aplikaci zinkové pasty do úplného zhojení.

Pokud však

• dosavadní léčba nepomůže do několika dní nebo se podlom vrací či dokonce zhoršuje,

• podlom hnisá,

• rána je příliš velká, otevřená, hluboká,

• koně podlom bolí a/nebo se nenechá ošetřit,

• otekla končetina nebo její část,

• kůň má horečku, je skleslý, kulhá, nebo má jiné problémy,

• jsou vidět kožní změny i jinde na jeho těle,

je třeba volat veterináře, aby udělal potřebná vyšetření a nasadil léky, které nejsou pro laiky volně dostupné (například antibiotika, protizánětlivé léky, kortikoidy, antiparazitika apod.).

Většinu podlomů lze zvládnout poměrně snadno i domácími prostředky, přesto není radno tento problém podceňovat a vždy, kdy si laik není jistý svým postupem, nebo se mu na koni cokoli nezdá či vývoj situace nabírá špatný směr, je třeba přestat s dalšími pokusy a omyly a nechat veterinářem provést řádnou diagnostiku a podle jejího výsledku i specifickou léčbu.

Koňský domácí lékař 2: Oteklá noha

Fri, 30 Aug 2019 11:54:00 +0000

Poměrně často se mě majitelé ptají, co mají dělat s koněm, který má „oteklou nohu“. Zajímavá otázka, ale bohužel velmi nepřesná a není na ni ani trochu jednoznačná odpověď. Protože pojem oteklá noha je tak obšírný a zahrnuje tolik možných problémů, jako například ono známé „bolí mě hlava“. Může mít spoustu různých příčin, spoustu možný následků a podle toho se také musí léčit spoustou různých metod, postupů či léků. Samozřejmě mnohdy velmi pomůže, když včas a správně zasáhne majitel a udělá první ošetření nebo třeba jen opatření, které pomůže odstranit problém a někdy i koně doslova vyléčí.

Než začnete jednat, tedy koně ošetřovat či volat veterináři, je dobré si ujasnit několik důležitých informací, které mohou mít velký význam ve volbě následné léčby i péče:

• Otekla jen jedna noha nebo dvě či dokonce všechny?

• Kulhá kůň? Odlehčuje oteklou nohu? Nebo si na ni nechce nechat sáhnout? (Pravděpodobně proto, že ho to bolí.)

• Nemá náhodou na té noze zranění, byť i maličké? (Podlom, ranku, něco zapíchnutého, škrábanec, ale třeba i otlak kopyta apod.)

• Je oteklá dolní část nohy, tedy spěnka a/nebo spěnkový kloub, nebo se nachází otok výše? (Holeň, karpus či hlezno, nebo třeba otekla doslova celá noha.)

Neohraničený otok může znamenat zánět kloubu, přítonost ranky, ale i stagnaci krve v žilách nedostatkem pohybu.

• Je otok jasně ohraničený, čili vypadá jako boule, nebo je oteklá postižená část nohy „kolem dokola“, zvětšená, jako papuče?

• Je otok tvrdý nebo spíš měkký, těstovitý, chladný nebo hřeje?

• Pokud kůň chodí, má otok tendenci se zmenšit, nebo zůstává stejný?

Odpovědi na tyto otázky skutečně mohou mít velký vliv na to, jak budete dále postupovat. Například v situaci, kdy otekla pouze jedna končetina, otok je tvrdý, obvykle i teplý, a obepíná končetinu kolem dokola, lze předpokládat zánět. Odkud tento zánět pochází, je pak další otázka. Může mít za příčinu ránu, nebo malou ranku, mnohdy dokonale ukrytou v srsti. Velmi často tak otékají koním spěnky, spěnkové klouby a otok pak zasahuje i trochu výš, protože tato oblast je náchylná na různé odřeniny, píchnutí či třeba podlomy. Je známo, že koňské končetiny reagují na poranění zvýšenou sekrecí krevní plazmy, kdy se rána plní žlutavou lepivou tekutinou a kolem dokola otéká. Pokud se do ranky dostanou bakterie z prostředí, což není zase tak vzácné, mohou proniknout do podkoží, tam se množit, dráždit a poškozovat tkáně – a vzniká obvykle hnisavý zánět, flegmóna. Při ní končetina oteče výrazně, hřeje a koně bolí na dotyk, bakterie se mohou dostat i do krevního oběhu a vyvolat horečku a celkově skleslost a otupělost koně včetně nechutenství.

Ale zanítit se mohou i jiné struktury a není nutné, aby k tomu byla na kůži otevřená rána. Například zánět kloubu, často spěnkového, se projeví tvrdým a hřejícím otokem této oblasti a někdy i kulháním. Tento zánět samozřejmě může postihnout i jiné klouby, které si kůň například přetížil či zvrtnul, na rozdíl od zánětu podkoží se však většinou už nezvětšuje a omezuje se na okolí postiženého kloubu. Existuje jeden velmi zvláštní zánět, zvaný nálevky. Je to otok, který vypadá doslova jako boule. Při něm je poškozená výstelka kloubu nebo šlachové pochvy, vnitřní prostor je pak doslova napěchovaný synoviální (kloubní, tihovou) tekutinou, což se projeví ostře ohraničeným různě měkkým nebo tvrdým vyboulením. Kůň nekulhá a nálevka ho ani jinak nebolí.

Nálevka spěnkové pochvy: to je ta boule na zadní straně nad spěnkovým kloubem.

Otoky spěnky až spěnkového kloubu mohou být následek problému v kopytě, především zánětu škáry v oblasti patky nebo přímo kopytního abscesu. Většinou je otok větší na jedné straně – kde je postižená patka – a projevuje se prosáklým podkožím táhnoucím se až na spěnkový kloub, často neochotou koně postavit se na patky kopyta a opírání se převážně o jeho špičku. V pohybu kůň samozřejmě často výrazně kulhá.

Oteklá končetina následkem vyvíjejícího se kopytního abscesu v patce.

Ale máme tu i celou řadu dalších otoků nohou, které nemusejí mít se zánětem nic společného. Příkladem mohou být známé stagnační otoky. Objevují se u koní, kteří byli zvyklí se hodně pohybovat, například po pastvině, a nyní trávili velkou část dne v boxu. Postižené bývají především zadní nohy, vzácněji všechny čtyři. Princip těchto otoků lze vysvětlit takto: krev v žilách končetin proudí k srdci proti působení gravitačního pole Země. Aby tekla nahoru, musí žíly udržovat určité napětí stěn, zároveň jsou ve svých horních částech masírovány stahujícími se svaly končetin při pohybu. U některých koní, kteří mají dostatek pohybu a s tím i dobré masírování krevních cév, jsou žilní stěny ochablejší, takže ve chvíli, kdy tito koně zůstanou zavřeni v boxu, krev není schopná tak dobře téct nahoru, hromadí se v dolních částech končetin a prosakuje mezi tkáně. Koním otečou nohy. Jakmile se takový kůň začne hýbat, svaly začnou žíly masírovat, otok zmizí. Stagnační otoky bývají chladné a koně nebolí, stejně jako otoky způsobené špatnou drenáží tkání, které vznikají následkem zhoršené průchodnosti lymfatických cév. K té dochází při poranění, ale i v případě jizvy či jinak poškozené tkáně kůže a podkoží, které představují pro mízu nepřekonatelnou překážku. Tyto otoky nemusejí být ve spodních částech končetin, ale i kdekoli jinde po těle. I ony se většinou stáhnou při pohybu, spolehnout se však na to nelze.

Někdy se ale stane, že koni znenadání otečou všechny končetiny, a rozhodně to s nedostatkem pohybu nebo nějakou „překážkou“ nemá nic společného. Může se jednat o jednu z několika infekcí, například virovou arteritidu, ale někdy i herpesvirovou infekci či chřipku. Většinou jsou pak tyto otoky provázené horečkou, apatií, nechutenstvím, někdy i jinými příznaky, jako je kašel, zčervenání sliznic apod. Někdy je příčinou zase změna krmení, pravděpodobně následovaná změnou střevní rovnováhy. Jistě mnozí z vás už slyšeli o koních, kterým otékaly nohy po vojtěšce nebo třeba ječmeni. Závažnější jsou situace, kdy za otoky stojí onemocnění srdce, jater nebo ledvin. V takových případech se obvykle neomezí pouze na končetiny, ale objeví se na spodině hrudníku, v mezinoží či mezi žuchvami.

Samozřejmě existují mnohé další příčiny otoků nohou koní, dá se však říct, že většina majitelů koní se setká s některou z výše zmíněných. Co ale dělat, když pak stojí tváří v „tvář“ oteklé koňské noze?

Flegmóna neboli hnisavý zánět podkoží končetiny vznikla bakteriální infekcí hluboké rány na kloubu.

1. Oteklou končetinu – a celého koně – je třeba prohlédnout a vyšetřit. Pokud je špinavá, umyje se, usuší a důkladně se prohlédne, zda na ní není nějaké poranění. V případě, že ano, je nutné ránu důkladně vyčistit například čistou vodou, dezinfikovat, například roztokem povidon jodidu. Pokud proniká celou vrstvou kůže až do podkoží, je dobré končetinu chránit obvazem a k důkladnému ošetření zavolat veterináře. Pokud však je rána povrchová, stačí ji udržovat v čistotě a v případě potřeby opakovaně dezinfikovat, popřípadě opatrně odstraňovat strup (viz podlomy).

2. V případě, že kůň kulhá nebo ho otok bolí na dotyk či tlak, má zůstat v klidu, a to v boxu nebo aspoň v omezeném prostoru malého výběhu. Je-li problém málo závažný, za dva dny kulhání ustoupí. Nestane-li se tak nebo je bolest silná, například na dotyk, je lepší zavolat veterináře, protože situace bude vyžadovat odborné řešení. Příkladem může být zánět kloubu nebo třeba flegmóna.

3. Pokud se otok zmenší po provedení koně, doporučuje se koni zajistit co nejvíce pomalého, ale stálého pohybu.

4. Otoky, které hřejí (a často bývají spojené s bolestí či kulháním), jsou pravděpodobně známkou zánětu. Ten se tlumí intenzivním chlazením studenou vodou či obkladem, a to po dobu asi 20 minut. Toto chlazení se zpočátku má opakovat v asi půlhodinových intervalech několikrát za sebou. Oteklou končetinu lze také zpevnit několikavrstevným obvazem, pokud ho majitel či ošetřovatel umí přiložit. Postižené místo může promazat některým z volně dostupných protizánětlivých gelů používaných například u lidí v případě bolesti kloubů či svalů.

5. Pokud je kůň „nemastný neslaný“, má horečku, objevují se otoky i jinde po těle či je na něm vidět i jiný příznak onemocnění (kašel, výtok z nosu, načervenalé spojivky, průjem apod.), je třeba situaci řešit od začátku s veterinářem, který provede ještě další vyšetření, například krve, aby našel skutečnou příčinu otoku.

Samozřejmě jedna věc je situaci řešit – ale druhá je zcela jí předejít. Lepší prostě je, když koni nic neoteče … Vyhnout se většinou dá zánětům kloubů či nálevkám, pokud se kůň nebude pohybovat příliš mnoho po tvrdém, hrbolatém nebo hlubokém povrchu. Velmi důležité je i korektní podkování či udržování vyváženého tvaru kopyt. Vyvážená krmná dávka a pozvolné změny krmiva jsou také praktika, kterou lze bez problémů dodržet. Pravidelné preventivní prohlídky pomohou předejít jaterním či ledvinovým problémům, stejně jako kontrola pastviny a odstraňování jedovatých rostlin, které mohou tyto orgány poškodit. Dostatek pohybu zajistí dobré fungování krevního oběhu a pravidelná kontrola končetin koní objeví ranky a oděrky dřív, než se v nich rozvine infekce.

Koňský domácí lékař 3: Hniloba střelu

Fri, 30 Aug 2019 11:28:00 +0000

Mokro a bahno, bahno a mokro. Ideální prostředí pro rozmáčení kopytní rohoviny, která je následně měkká, tmavá, někdy i páchnoucí. Většina majitelů koní se bojí, že kopyta jejich koní onemocní takzvanou hnilobou. Je tomu skutečně tak? A co s tím dělat, když se to nakonec opravdu stane?

Dříve, než však budeme řešit tento nepříjemný problém, bylo by dobré si ujasnit, co je a co není hniloba střelu. Ke hnilobě dochází tehdy, když se sejdou dva důležité předpoklady:

1. následkem působení vnějších faktorů dojde k poškození celistvosti kopytní rohoviny, čili ta často měkne nebo praská, ztrácí schopnost nepropouštět do sebe různé chemické sloučeniny, dochází k rozkladu rohoviny (keratinu) a vzniku rozkladných produktů;

2. do takto připravené „živné půdy“ se dostávají z prostředí bakterie, které zde pak mohou velmi dobře žít, množit se a celou situaci ještě zhoršovat. Pokud by rohovina nebyla poškozená, ale zůstala odolná, tyto bakterie by jí nijak neublížily; protože však poškozená je a ony v ní žijí, „rozežírají“ rozpadlou rohovinu a vylučují samozřejmě ze svého těla různé odpadní látky, které mohou narušit sousedící molekuly keratinu a proces rozkladu šířit dál.

Mokré kopyto s rozpadající se rohovinou střelu - ideální podmínky pro život hnilobných bakterií. Protože však má toto kopyto mělký a široký střel, hnilobou netrpí.

Tady jsme proto u jednoho velmi důležitého bodu: ne každá měkká střelka je postižená hnilobou! Mnohdy se stane, že dojde pouze k rozměknutí rohoviny následkem dlouhodobého pobytu ve vlhkém prostředí – a následkem chození po měkkém (protože vlhko je často spojené s měkkým – blátem) povrchu nedojde k ošoupání této změněné, „přerostlé“ rohoviny, která tak zůstává a nadále se rozkládá přímo na kopytě. Mnoho majitelů tak předpokládá, že jejich kůň právě v tomto blátivém počasí onemocněl hnilobou, a snaží se blátu vyhnout například tím, že koně zavírají do boxu.

Jenže hniloba může velmi dobře propuknout i v naprosto suchých podmínkách! Ať už v létě nebo třeba u koní pobývajících na suché podestýlce. A střelka, přestože je hnilobou postižená, vůbec nemusí být na první pohled mokrá, měkká, přerostlá, naopak, na povrchu může být suchá a tvrdá. Jenže – a jsme u dalšího důležitého faktoru, který podporuje vznik této nemoci:

3. Neschopnost střelu se „samočistit“ a nahrazovat odumřelou tkáň tkání novou a zdravou v potřebné rychlosti. Z tohoto hlediska záleží méně na vlhkosti prostředí (mokrý sníh, bláto…) nebo na přítomnosti agresivních chemických látek (k nimž patří koňská moč obsahující vysoké množství alkalického čpavku!), ale více na tvaru a vyvinutosti střelu a vůbec zadní části kopyta.

Klasický příklad kopyta, které bude trpět na hnilobu střelu i v sušších podmínkách: těsné patky, úzký střel s hlubokými střelovými rýhami.

Toto je přerostlé kopyto, ale díky širokým patkám a dobře vyvinutému střelu mu hnoloba nehrozí.

Pokud se kopyto v zadní části pomyslně rozřízne ve svislé pravolevé rovině, je vidět, jak se rohovina „vlní“ či „krabatí“ podle toho, jak opisuje tvar vnitřních tkání, které obaluje. Nejdříve je to boční stěna, která jde shora dolů až na zem, pak se rohovina trochu zvedne, jak tvoří klenbu chodidla a postranní střelkovou rýhu, potom se opět dostane dolů na zem, když v podobě střelu pokrývá jedno rameno střelkového polštáře, nato se zvedne nahoru jako střední střelová rýha a pak se vše opakuje: dolů jako druhé rameno střelu, nahoru jako druhá postranní střelová rýha a klenba chodidla, dolů jako nosný okraj stěny a pak úplně nahoru jako stěna. Střel tak ve svém průběhu připomíná na řezu písmeno W. Pokud je zadní část kopyta a tedy i střelu dobře vyvinutá, W je široké a logicky jeho ramena sahající nahoru nejdou příliš vysoko, čili do hloubky kopyta. Pokud ale dojde k zúžení patek a úzká je i střel, tedy W, dosahují postranní i střední střelové rýhy hodně nahoru, jsou vytlačené do hloubi kopyta. Tím, že jsou tak hluboké, snadno se do nich zachytí různé nečistoty, včetně dráždivých látek, udržuje se tam vlhkost a špatně se tam dostane kyslík; to jsou ideální podmínky pro život hnilobných bakterií.

Adept na hnilobu: těsné taky, hluboká a těsná střední střelová rýha.

Naopak toto kopyto se širokou a plochou střelkou bude hnilobě odolávat.

Při pohybu dochází s každým položením kopyta na zem ke stlačení onoho W a tím i k jeho roztažení do stran a oploštění. Samozřejmě pokud střel dosáhne na zem! Čím je střel již sama o sobě širší, se širšími rýhami, tím více se oploští a tím snáze se obrousí přerostlá rohovina o zem a „vypadnou“ nečistoty. Zároveň se touto masáží udržuje v hlubších tkáních krevní oběh a buňky vytvářející rohovinu jsou dobře vyživovány; mohou tvořit hodně, rychle a kvalitní rohovinu. U úzkého – nebo zakrnělého – střelu nedochází k výraznému rozšiřování a oplošťování rýh, odumřelá rohovina se neobrušuje, takže je výbornou živnou půdou pro bakterie, uvízlé nečistoty se v hlubokých rýhách zadržují a prokrvení je minimální; u takového střelu roste rohovina pomalu a nedostatečně. Střel se velmi špatně regeneruje, je málo odolné rohoviny, což vše hraje hnilobným bakteriím do not.

Silně přerostlé kopyto s velmi těsnými patkami, téměř neznatelným střelem a hlubokou střelovou rýhou. Toto kopyto zcela ztratilo svoji "samočistící" funkci.

A jsme u dalšího faktoru, který může velmi významně ovlivnit případný vznik hniloby:

4. Pohyb. Pokud se kůň dostatečně pohybuje po povrchu, který umožní dobrou masáž střelu (tedy povrch mírně měkčí, aby se do něho kopyto otisklo, což je například klasický travní drn či běžná hlína apod.), šance na vznik hniloby jsou menší, než když kůň většinu dne prostojí, ať už v blátě, nebo třeba i v nastlaném boxu.

Jak tedy poznat hnilobu střelu a odlišit ji od jiných, nehnilobných stavů?

– ve střelových rýhách, především té prostřední, najdeme – často až po vydloubnutí kopytním háčkem – černou mazlavou a nepříjemně páchnoucí hmotu;

– ono dloubnutí kopytním háčkem může být pro postiženého koně bolestivé;

– při pohledu na střední střelovou rýhu si všimneme, že zasahuje hodně vysoko mezi patky, které jsou díky tomu od sebe oddělené „čárkou“, často končící kulatým rozšířením vyplněným černou hmotou.

Pokud je kopyto pouze měkké, pokud se rohovina střelu jen drolí nebo olupuje, pokud v rýhách vzniká jen černá hmota bez výrazného zápachu, většinou se o hnilobu nejedná. Ale samozřejmě už k ní může být našlápnuto.

Někteří majitelé koní mají v této souvislosti strach z mokra a bláta. Další velkou obavou bývá i nedostatečná hygiena podestýlky ve stáji, čili styk kopyt s trusem a močí. Jedno i druhé může – a nemusí – spustit hnilobu střelu, rozhodně to ale není vše. Je třeba dávat pozor na více faktorů, hniloba střelu se totiž spojuje s těmito podmínkami:

– kopyto těsné v patkách, úzká, špatně vyvinutá střel, hluboké střelové rýhy (za každých podmínek bude náchylnější na hnilobu);

– nedostatek pohybu, dlouhodobé stání v boxu či omezeném výběhu;

– působení agresivních chemikálií, například čpavek z moči, ale i některé „přípravky na kopyta“;

– nadměrné a/nebo dlouhodobé vlhko, například bahnitý výběh (spojuje se s nedostatkem pohybu);

– nadměrné a/nebo dlouhodobé sucho, například pilinami nastlaný box (spojuje se s nedostatkem pohybu i působením moči).

Pokud chce člověk úspěšně bojovat s hnilobou, musí udělat vše pro to, aby nebyl střel utlačován přerostlými rozpěrkami a aby patková stěna byla co nejnižší. Tak se bude střel při zatížení masírovat o zem, rozšířovat se a oplošťovat.

Ale dobře, předpokládejme, že kůň má v kopytě hnilobu – nebo aspoň její náznak. Určitě je třeba provést několik opatření, jak se této nepříjemné, někdy i vleklé a občas dokonce nebezpečné nemoci zbavit. Nestačí totiž jen namazat střel „něčím na hnilobu“, je nutné odstranit nebo aspoň omezit i ostatní faktory. Proto:

– V první řadě kopyto pořádně vyčistěte, a to i vodou, aby bylo vidět, v jakém stavu je střel.

– Odumřelou, zvětralou, poškozenou rohovinu je třeba odstavit kopytním nožem. Tím se odstraní i živná půda pro bakterie. Pokud se jedná o začínající hnilobu nebo pouze o nedostatečné obrušování rohoviny, už jen toto může situaci zlepšit. Pokud je hniloba skutečně už v hlubších vrstvách, seříznutím změněné rohoviny se mohou odhalit různé dutinky a jiná „vykousaná“ místa v rohovině, které je dobré takto vystavit vzduchu.

– Po této úpravě střelu je třeba všechnu odhalenou tkáň, včetně nových dutinek a rýh, důkladně vyčistit, pořádně do hloubky. Poslouží kartáčky, třeba na zuby, kousky gázy (protahovat gázu střelovou rýhou, dokud nebude čistá).

– V případě, že je střelová rýha v hloubce skutečně hodně mokvavá a rozbředlá, mohou pomoct některé přípravky, které by ji vysušily. Například modrá skalice, genciána, chlumského roztok apod. Je však třeba dát pozor na to, že se jedná o poměrně hodně agresivní látky, které když se budou podávat víckrát, mohou stav rohoviny ještě zhoršit – byť ji vysuší. Velmi opatrně bych pak doporučovala pracovat s dřevitým dehtem. Ten sice rohovinu vysuší a zpevní, ale pokud se dostane k živé tkáni, může mít za následek rakovinné bujení. Určitě jím proto nevytírat hluboké rány a rýhy, nemazat ho až ke korunce, ale pouze aspoň 1 cm od ní.

– Vyčištěnou rohovinu pak lze dezinfikovat, čili zabít přítomné bakterie. Vhodná je běžná Betadyna, ale i hypermangan, jodová tinktura (ta navíc vysušuje) nebo například jód-éter (ten dokáže proniknout i do těch nejmenších prasklinek). Kdo má k dispozici lokálně působící antibiotika (většinou ve formě spreje nebo roztoku), může je použít také, ale musí si uvědomit, na jaké typy bakterií mají působit a jak často je nutné je na postižené místo aplikovat. Dnes už existují i speciální komerční přípravky proti hnilobě střelu, které lze samozřejmě také použít. Často se však stává, že už samotné vyříznutí odumřelé tkáně způsobí, že bakterie se dostanou na vzduch, a to je zahubí.

– Po tomto ošetření by se měl kůň hodně pohybovat po vhodném povrchu (pružný, pokud možno suchý, i když to úplně tak nutné není). Pohybem se kopyta lépe prokrví. Kromě toho je třeba, aby byla střel masírovaná zeminou. To zmiňuji především proto, že se často stává, že střel je tak zakrnělá a/nebo patky vysoké, že to jednoduše není možné. Pak je třeba zvážit kompletní úpravu kopyta, jeho navrácení do vyváženého tvaru. Díky tomu se bude střel moct znovu vyvíjet a rozšiřovat a kopyto nebude v budoucnu na hnilobu tolik náchylné. Jinými slovy: raději, než aby kůň stál celý den kromě krátké procházky v čistém boxu, by měl pobývat venku v tak uzpůsobeném výběhu, který ho bude motivovat k pohybu, a který sice může být rozšlapaný, ale raději ne úplně bahnitý. Pokud je nutné, lze na nějakou dobu sundat podkovy, protože ty také oddalují střel od země.

– Zvýšená péče o střel by pak měla trvat podle závažnosti hniloby několik dní až týdnů. Poté je třeba myslet především na vhodné úpravy kopyt, aby se podporovalo rozšiřování patek a střelu, zkracovaly přerostlé rozpěrky a odstraňovaly průběžně změněné a rozpadlé kusy rohoviny. Kůň by měl trávit co nejvíce času venku, výběhy, kterým hrozí rozšlapání, je vhodné dobře upravit – drénovat a zpevnit – aby nepředstavovaly pro končetiny koní takové nebezpečí.

Hniloba střelu je sice „banální“ onemocnění, ale existují případy, kdy koně přišli doslova o celou střel, nebo kdy byli dlouhodobě nevyužitelní, protože je kopyta při každém kroku bolela. Proto je dobré tuto nemoc nepodceňovat a ideálně ji správným managementem a péčí o kopyta předcházet.

Koňský domácí lékař 4: Živé maso

Fri, 30 Aug 2019 11:14:00 +0000

Kůň se zranil na noze. Není to sice nic velkého, dokonce ani ho to nebolí, rána se však nechce zhojit, zavřít. Je stále hodně prokrvená, živá, dokonce se zdá, jako by v ní něco vyrůstalo. Živé maso …

Nadměrný růst granulační káně na přední tsraně karpálního kloubu. Tmavě růžové živé maso už přečnívá nad svěle růžovým epitelizačním lemem.

„Živé maso“ je obvyklý výraz pro nadměrnou tvorbu granulační tkáně v hojící se ráně. Dochází k tomu především v dolních částech končetin koní (tedy hlezenní a karpální kloub a končetiny od těchto kloubů dolů), pokud poranění proniklo skrze kůži – jedná se tedy o hlubokou ránu. U normálně se hojící rány vyplňuje granulační tkáň vnitřek, z okrajů přes ni roste epitel – pokožka. Rychlost tvorby granulační tkáně a epitelu je v rovnováze, takže nakonec se rána zacelí tak, že v jejím místě nevzniká ani prohlubeň, ani vyvýšenina. Jenže v dolních částech končetin koní je tomu mnohdy jinak – epitel se zatahuje často příliš pomalu, protože

– právě zde je kůže silně napnutá a okraje rány se od sebe odtahují,

– kůň se neustále pohybuje a pohybuje se i kůže a okraje ran,

– tkáně končetiny jsou hůř prokrvené,

– snadno se rána znečistí a infikuje,

– zánět i vzdálenost od srdce vytvářejí otoky.

Nehojící se stará rána na přední sraně hlezna, což je způsobeno přítomností a neustálým bujením granulační tkáně.

Následkem toho granulační tkáň roste rychleji a nekontrolovaně, začne z rány vyčnívat a znemožní další pokrytí epitelem, takže se rána „přestane hojit“. V mnoha případech to naštěstí není definitivní řešení a nakonec se situace sama uklidní a rána se zacelí. Někdy se však stane, že živé maso hyzdí nohu koně dlouho, a jsou bohužel i situace, kdy se rozroste tak, že se ho nelze nijak zbavit, či dokonce z něho vzniká nádor.

V těchto místech, tedy nad karpálním kloubem, sice taky může vzniknout živé maso, často se ale samo zhojí. Kůže je zde již volnější a tkáně lépe prokrvené.

V každém případě je lepší vzniku hypergranulace předcházet než ji řešit. Pro takové případy platí jednoduché pravidlo: Jakoukoli ránu nacházející se na končetině koně, především od karpu / hlezna dolů, je třeba co nejdříve prohlédnout a ošetřit, popřípadě nechat ošetřit:

1. Je třeba ránu umýt, nejlépe vystříkat čistou vodou. Zbavíte ji špíny, patogenních zárodků a případné krve. Díky tomu ji budete moct prohlédnout a vyhodnotit její závažnost.

2. Pokud je rána povrchová, tedy nejde skrze celou vrstvu kůže, stačí ji zdezinfikovat a nechat být; zhojí se sama, od toho tady totiž kůže je. Pokud však je rána hluboká, tedy kůží zcela pronikla, nebo si nejste o její závažnosti jisti, bude třeba kromě dezinfekce další opatření:

3. ostříháte chlupy v okolí rány a přiložíte na končetinu obvaz. Úkolem obvazu je zabránit vysychání rány, jejímu znečištění, oddalování okrajů ran, otékání a popřípadě i trochu znehybnit končetinu.

4. Samozřejmě s obvazem kůň bude uveden do klidu – bude stát v boxu nebo mu zajistíte skutečně minimální výběh, aby se co nejméně pohyboval. Musí být v čistém a suchém prostředí.

5. V těchto případech by měl přijet co nejdříve veterinář. Jednak může zjistit, jak je rána skutečně hluboká a zda nepoškozuje některé citlivé struktury (kloub, šlacha, …), jednak zajistí případné podání antibiotik a udělá pořádný obvaz, který bude ránu „držet pod pokličkou“. Ve výjimečných případech ji může sešít – ale i tak by měla být končetina zavázaná, protože obrovské pnutí kůže na končetinách často stehy potrhá, jakmile se kůň trochu pohne.

Krycí obvaz – jeho úkolem je zakrýt ránu a chránit ji před znečištěním. Skládá se z čistého krytu rány, vrstvy obvazové vaty a pružného obinadla. Vata (ale v případě nouze i molitan, utěrka, jiná látka) brání zaškrcení končetiny obinadlem, protože je měkká. Obinadlo je pak bez obav dostatečně utažené, aby ránu zpevnilo a bránilo vzniku otoku.

Fixační obvaz – má za úkol také znehybnit končetinu a tím ji chránit ještě více než krycí obvaz. Skládá se z několika vrstev vaty a pevně utaženého pružného obinadla. Musí být dostatečně vysoký, pevný a kvalitně vypodložený, aby nedošlo k otlačení či zaškrcení. Fixační obvaz obvykle přikládá veterinář a nechává ho na noze koně několik dní, poté by měl opět přijet veterinář, obvaz odstranit, ránu zkontrolovat a podle potřeby ošetřit a většinou opět přiloží na několik dní další fixační obvaz. Tento proces se opakuje tak dlouho, až je na ráně vidět zdravé hojení. Většinou se jedná o minimálně 2 až 3 týdny podle velikosti a umístění rány.

Fixační obvaz je nutné dobře a měkce vypodložit a pak pevně utáhnout pružným obinadlem. Věšinou se takových vrstev dělá několik, aby se zajistilo kvalitní zpevnění zraněné končetiny.

Pokud už se na končetině objevilo v ráně živé maso, je nejlepší řešení ho nechat seříznout. Okraje rány se vystříhají a mohou se promazávat hojivou mastí, například obsahující měsíček. Někdy se přerůstající hypergranulace leptá například hypermanganem, jindy se používají kortikoidové masti, které brání růstu tkáně. V extrémních případech může být nesmírně složité se hypergranulace zbavit a dovolit ráně se zcela zhojit. Vyžaduje to opakované chirurgické zákroky, dlouhodobé omezení pohybu koně, podpora hojení pokrajů rány bylinkami nebo například léčebným laserem, přesto se často poškozené tkáně hojí v podobě jizvy a bývají náchylnější na další poškození. Proto je nejlepší předcházet vzniku živého masa tím, že okamžitě a správně ošetříte / necháte ošetřit hluboké rány a umožníte jim hojení pod fixačním obvazem, za absolutního klidu koně a pravidelné odborné kontroly.

Koňský domácí lékař 5: Kopytní absces

Fri, 30 Aug 2019 10:52:00 +0000

Několik dní pokulhával … a pak to přišlo! Najednou se nemohl postavit na nohu, opíral ji o špičku, a když byl přinucen se pohnout, skoro skákal o třech. Zlomil si ji? Pravděpodobně ne, ale bolí ho kopyto, protože se mu v něm vytvořil absces. Co s tím?

Kopytní absces je velmi bolestivá situace. Jedná se o nahromadění hnisu mezi dvěma tvrdými tkáněmi kopyta: kopytní kostí a rohovým kopytním pouzdrem. Protože je zde velmi těsný – vlastně žádný – prostor, hnis se nemá kam rozpínat a je velmi napěchován. Tlačí tak na citlivou tkáň nacházející se ve stejném prostoru: kopytní škáru. Obrovský tlak hnisu, který se neustále množí, tak vyvolává velmi silnou bolest, skutečně podobnou zlomenině. Podle toho, ve které části kopyta se absces nachází, rozlišujeme absces chodidlový, stěnový nebo patkový. Toto umístění má také velký vliv na vývoj a případné uvolnění hnisu i na průběh léčby a hojení.

Takže budeme vycházet z toho, že kopytní absces se projevuje silným kulháním, které může nastoupit náhle (takže to vypadá, že kůň si skutečně zlomil například kopytní kost), nebo se postupně vyvíjí několik dní. Ale často si majitel může všimnout i dalších příznaků, které mu napoví, že se jedná o absces:

– kopyto nebo jeho část hřeje,

– může být oteklá korunka nebo její část,

– někdy je možné nahmatat puls na prstních tepnách (to jsou příznaky jakéhokoli zánětu nebo infekce v kopytě, tedy i abscesu).

– Pokud kůň přece jen na kopyto stoupne, má snahu tu část, která je abscesem postižená, zatížit méně; pokud je rána v chodidle v oblasti špičky kopyta, kůň má tendenci našlapovat výrazně na patky, je-li na vnitřní straně, kůň více zatěžuje vnější stranu apod.

– Pokud se absces nachází v zadní části kopyta, může zánět přejít do šlachových pochev, které se v tomto místě nacházejí, a postupuje směrem nahoru, na spěnku i nad spěnkový kloub. Vidíme pak otoky spěnky či nálevku nebo oteklé, jakoby „nalité“ šlachy.

Oteklá končetina, na kterou se kůň odmítá postavit. U levé patky je vidět zbytek po staré ráně. U tohoto koně byl zjištěn kopytní absces právě v této patce.

– Někdy se může celá situace komplikovat vznikem flegmóny a kůň má horečku, je apatický, nežere a celkově vypadá velmi „špatně“.

Vždy v takovém případě je třeba kopyto promačkat; zjistit bolestivé místo. Patky lze promačkat prsty, zbytek kopyta, tedy chodidlo, střel a stěnu je však nutné promačkat diagnostickými kopytními kleštěmi. Jakmile se zmáčkne bolestivé místo, kůň ucukne a je velmi pravděpodobné, že právě zde je příčina kulhání.

Platí, že většina silných kulhání koní má příčinu v kopytním abscesu, než mnohem méně často ve skutečné zlomenině nebo jiném vážném poranění. Přesto je ale dobré zjistit, zda se skutečně o absces jedná. Většinou se osvědčil následující postup:

• Vezmete kopytní nůž a očistíte jím část chodidla/patky/střelky, kde kůň vykazoval na tlak bolestivou reakci. Především na bílé rohovině (ale často i na pigmentované) je pak dobře vidět malou dírku nebo prasklinku, tečku či čárku, kudy pravděpodobně pronikl do kopyta původce abscesu. Mohou být také patrné různé otlaky – krvavé nebo tmavé skvrny pod rohovinou.

Po snesení rohoviny je vidět červená skvrnka pod jednou z rozpěrek (červené šipky). Přerostlé kopyto a rozpěrky způsobují tlak na chodidlo a popraskání rohoviny, kudy vnikne do kopytní škáry infekce a vzniká absces.

• Jakmile tuto dírku či prasklinku uvidíte, je dobré ji prohloubit špičkou kopytního nože. Obvykle se proříznete do větší dutinky, z níž náhle vyteče – někdy dokonce pod tlakem vystříkne – zánětlivá tekutina, která má většinou našedlou, či dokonce černou barvu. Pokud je proříznutý otvor hlubší, může začít krvácet, protože už došlo k porušení krevních cév kopytní škáry.

Diagnostiku kopytními kleštěmi, vyhledání a otevření dutinky v kopytě může provést podkovář nebo veterinář, ale při troše zkušeností s manipulací s kopytním nožem to jistě zvládne i majitel. Veterinář navíc může do otevřené dutinky vsunout sondu a zjistit, jak velkého rozsahu absces byl, čili kam až zasahuje a které tkáně do jaké míry mohl poškodit. Může kopyto zrentgenovat, ale to mu většinou moc neřekne; jedině, že by do dutinky vstříknul kontrastní látku.

Otevření dutinky a vypuštění abscesu představuje zároveň první krok jeho léčby. Je dobré, když je otvor relativně malý, ale od povrchu chodidla se zužuje trychtýřovitě; příliš velké otvory hrozí výhřezem škáry, příliš malé se mohou „zatáhnout“.

Poté je třeba ránu vyčistit a zdezinfikovat; ideální je roztok povidon jodidu. Pokud je to možné, je nejlepší stříknout dezinfekci stříkačkou nebo sondičkou přímo do otevřené dutinky, aby se pořádně propláchla.

Vzniklý otvor se pak vyplní tampónem namočeným do dezinfekce a na kopyto se přiloží kvalitní a pevný obvaz, který ho bude chránit před vlhkostí a nečistotou. Místo obvazu lze použít řádně čistou a zdezinfikovanou „botu“.

Kůň by měl být ideálně na čistém a suchém místě a měl by se dostatečně pohybovat; tím se bude dutinka po abscesu dobře drénovat. To je důležité – pokud v ní zůstanou nečistoty a sekret, který se v ní první dny po otevření tvoří, absces se může vytvořit znovu.

Pouze v případě, že kůň má flegmónu nebo je nějak narušený jeho celkový stav, se podávají antibiotika; jinak nemají smysl, do ohraničené dutinky se stejně nedostanou, jejich úlohu převezme dezinfekce.

Převazování kopyta a výměnu drénu je třeba provádět denně, dokud není rána suchá. Pak je jen třeba chránit oslabené místo kopyta před nášlapem, než se vytvoří odolná rohovina, ale drén již není nutný.

Někdy se bohužel stane, že i přes jasnou bolestivost konkrétního místa není možné buď najít místo vstupu zánětu, nebo ještě není vytvořená dutinka s hnisavým obsahem. V tom případě je dobré působit na kopyto teplem a vlhkem a tím tvorbu abscesu uspíšit. Použít lze takzvané zapařováky či jiné vlhké a teplé obvazy (lněné semínko, Epsomova sůl, ovocný ocet, vařené brambory apod.), které změkčí rohovinu a podpoří prokrvení. Jakmile se poté zjistí místo vstupu infekce na chodidle, střelce či v bílé čáře, je třeba ho ihned otevřít, jinak hrozí, že se absces provalí korunkou. To rozhodně není nic pozitivního, naopak; kůň zbytečně trpí velkou bolestí a zároveň přitom dochází k příliš velkému poškození lístkové škáry.

Provalené patkové abscesy (červené šipky). Zapříčinily je pravděpodobně příliš velké síly přerostlých patek, které způsobily prasklinu a vzniklo místo, kudy vnikla infekce do kopytní škáry. To je vidět po snesení rohoviny (modrá šipka).

I v případě, že už se absces provalil korunkou, je dobré najít původní místo vniknutí infekce, které bude poblíž bílé čáry pod provalenou korunkou (ve směru růstu rohových rourek), vyřízne se v něm otvor a postupuje se, jak bylo popsáno výše.

Na pořádném vypuštění, vyčištění a drénování dutinky abscesu spočívá většinou rychlost a úspěšnost jeho léčby. Pokud se absces vrací, pravděpodobně bylo něco z toho zanedbáno nebo nedotaženo do konce.

Ale ani přes dobrou léčbu nemusí být stále vyhráno. Otázkou zůstává, proč vlastně absces vznikl – a je třeba odstranit skutečnou příčinu, pokud se na ni přijde.

• Absces může být následkem proniknutí bakterií z prostředí, například po nášlapu (šlápnutí na něco ostrého, co pronikne až do škáry kopyta), nebo skrze drobnou prasklinku v rohovině či otvor po podkováku.

• Může se ale jednat o zhnisání již vzniklého otlaku či jiného poškození kopytní škáry.

V každém případě trpívají abscesy především kopyta přerostlá, neudržovaná nebo nevyvážená, čili taková, kde na jejich jednotlivé části působí příliš velké nebo nesprávné síly. Odstraněním prvotní příčiny abscesu je v tomto případě řádná úprava kopyt. Abscesy ale také mohou vzniknout po nadměrném vystrouhání kopyta. Provázejí některé koně, kterým byly sundány podkovy a začali chodit naboso. I zde platí, že je třeba upravovat kopyta s rozmyslem a opatrně, koně nechávat na takovém podkladu, který mu nebude nepohodlný. Pamatujte, že každý absces s sebou nese riziko poškození kopytní škáry, které může mít trvalé následky v podobě nedostatečného růstu kvalitní rohoviny.

Koňský domácí lékař 6: Chřipka, rýma, kašel

Wed, 28 Aug 2019 19:09:00 +0000

Prudké změny počasí; vlhko, vítr a teploty kousek nad nulou střídají mráz a sníh … Je tady zima a s ní už nějakou dobu řádí chřipka. U lidí … ale i u koní, protože i oni mohou trpět touto nemocí. Na rozdíl od lidí jim však hrozí mnohem větší nebezpečí komplikací a případných trvalých následků v podobě dušnosti; tato onemocnění proto není radno podceňovat, i když kůň na první pohled příliš nestrádá.

Dobře, nemusíme mluvit přímo o chřipce. Existuje celá řada podobných onemocnění, která se podobně projevují i podobně léčí, ale přesto se nejdříve seznámíme s chřipkou. Je to totiž celosvětově velice nakažlivé onemocnění dýchacích cest způsobené viry, které se nazývají influenzaviry. Postihuje koně bez rozdílu věku, pohlaví a plemene. Přestože se nejedná (až na výjimky) o smrtelnou nemoc, ve velkém se proti ní bojuje, protože představuje hned dvojí nebezpečí; v první řadě zdravotní, kdy se k ní rády přidruží vážné komplikace, které mohou natrvalo ohrozit zdraví dýchacího aparátu koně, a za druhé finanční a tréninkové, protože koně, kteří chřipkou onemocní, jsou na několik týdnů vyřazeni z tréninku, závodění i přemisťování.

Chřipkový virus se mezi koňmi velice rychle šíří. Přenáší se vzduchem kapénkovou infekcí i nepřímo předměty potřísněnými nosním sekretem a vykašlávanými kapkami, jako jsou nádoby na vodu, píce, stelivo nebo i oblečení a ruce ošetřovatelů. Je třeba myslet na to, že nakažený kůň může vykašlat drobné kapénky nesoucí virus do vzdáleností více než 30 metrů! Velmi rychle tak nemoc šíří mezi vnímavými koňmi, tedy těmi, kteří nemají proti chřipce dostatečnou imunitu.

Chřipka může koně postihnout kdykoli v roce, přestože nejčastější je to během sportovní sezóny, kdy se setkává hodně různých koní z různých koutů země či dokonce světa. Nejrizikovější skupinou jsou proto koně účastnící se pravidelně různých hromadných akcí, zatímco nejvnímavější jsou mladí jedinci, u nichž se ještě nevyvinula potřebná imunita. Ale nebezpečné je ještě jedno období: právě sychravá zima se střídavým, vlhkým počasím. Samotné počasí oslabuje imunitu, odolnost dýchacích cest také podporuje běžná praxe zavírání koní do stájí a omezení jejich větrání ve snaze udržet uvnitř teplo. Tato praxe zateplování stájí a ucpávání škvír je pro zdraví dýchacího aparátu koní mnohem zhoubnější než jejich pobyt v mrazivém venkovním vzduchu!

Pokud kůň kašle, je to známka poškození dýchacích cest, které není dobré brát na lehkou váhu.

Jak poznat koně s chřipkou

Virus obsažený v kapénkách sekretu je zachycen v horních cestách dýchacích, zvláště v nosohltanu a průdušnici. Tam se dostává do kontaktu s hlenem, který normálně pokrývá sliznici dýchacích cest, a mění jeho vlastnosti. Poté pronikne do epitelových buněk, kde se pomnoží a přitom je poškozuje. Výsledkem je zvýšená tvorba hlenu, do něhož se mísí odloučené poškozené buňky obsahující virus, a dochází i k zástavě pohybu řasinek – to vše je ideální prostředí pro pomnožení bakterií, které mohou vyvolat komplikace ve formě sekundární bakteriální infekce. A samozřejmě dochází k dráždění ke kašli a ke vzniku zánětu. Pokud jsou nemocní koně v klidu, chřipka poškodí jen sliznici horních dýchacích cest, pokud jsou nuceni i nadále pracovat, může se rozšířit až do plic.

Nejbouřlivější příznaky mívají koně, kteří se ještě nesetkali s infekcí ani s vakcínou proti ní, tedy nemají dostatečně vytvořenou imunitu. Naopak koně pravidelně očkovaní mohou mít velmi mírný, téměř nepostřehnutelný průběh.

V dnešní době, kdy je většina koní vakcinována nebo se setkala s chřipkovými viry, se toto onemocnění projevuje především

• přechodnou skleslostí a nechutenstvím (kůň nedožere svoji porci jádra, je takový smutnější),

• někdy i svalovou slabostí nebo strnulostí chodů (hůř pracuje pod sedlem),

• často nekašle ani nemá výtok z nosu.

V případě, že však nemá dostatečnou imunitu,

• bývá horečka náhlá a vysoká (až 41 °C) a trvá 2–10 dnů a může být provázená třesem.

• Krom výše uvedených příznaků se objevuje zarudnutí sliznic,

• zánět spojivek,

• zvětšení mízních uzlin,

• kašel, nejprve suchý a později vlhký a provázený

• výtokem z nosu, který je ze začátku vodnatý až hlenový, později může být i hnisavý.

• Mohou být postižené i plíce, nemocný kůň pak hůř dýchá.

V nekomplikovaných případech dochází k vymizení všech klinických příznaků během jednoho až dvou týdnů a kůň se zcela zotaví. Pokud se přidruží sekundární bakteriální infekce, horečka se vrací, výtok z nosu se změní v hnisavý a může dojít až k závažnému zánětu plic a pohrudnice. Tyto komplikace často hrozí i v případě, že kůň nemá dostatečný klid pro zotavení se z prvotní virové infekce a je i nadále fyzicky zatěžován, popřípadě vystaven stresu. Opakované nebo neléčené či špatně léčené infekce chřipkou mohou způsobit poškození řasinkového epitelu dýchacích cest a jejich alergizaci; rozvíjí se dušnost.

Toto pohodlí si vybírá daň na zraví: kůň vdechuje čpavek z moči zachycený v podestýlce a tím si poškozuje dýchací cesty, které jsou následně snazším terčem například pro viry.

Není to jen o chřipce

Příznaky charakteristické pro chřipku však provázejí celou řadu jiných virových infekcí dýchacích cest koně. Mluvíme o tzv. „syndromu chřipka“ a jako původci přicházejí v úvahu také

• herpesviry (vyvolávají rhinopneumonii koní),

• viry arteritidy koní (EVA = equine viral arteritis),

• rhinoviry,

• rheoviry,

• adenoviry,

• parainfluenza myxoviry.

Protože léčba i nákazová opatření jsou ve všech případech téměř stejné, obvykle není nutné pídit se po přesném původci; je třeba prostě jednat, aby nebyly dýchací cesty koně příliš poškozené a neobjevily se komplikace.

Jak na chřipku?

Proti chřipce – stejně jako proti jí podobným virových infekcím – není přímý lék. Snahou je dosáhnout několika vítězství, aby se tělo ubránilo samo:

– zabránit dalšímu poškozování dýchacích cest, například špatným vzduchem,

– podpořit imunitu a tělesnou sílu,

– odstranit hlen,

– utlumit případnou horečku,

– potlačit případné bakterie.

Jinými slovy je třeba v případě koně kašlajícího, s tekoucím nosem, špatně dýchajícího, s horečkou:

• Držet několik dní v klidu. Fyzická zátěž může zhoršit průběh onemocnění a natrvalo ovlivnit zdraví dýchacího a oběhového aparátu koně. Je třeba vysadit v práci a koně nechat pouze s volným, poklidným pohybem.

• Dát na čerstvý vzduch (!). Pouze tak se zabrání dalšímu dráždění dýchacích cest. Kůň má být nejlépe venku v bezprašném výběhu, pokud to není možné, je třeba zajistit velmi dobré větrání stáje. Teplo mu v tu chvíli zajistí deky. Je nutné vyhnout se jakémukoli prachu (omezit zametání uličky, vlhčit seno i podestýlku, popřípadě i jádro) a dráždivým plynům, především čpavku, který je obsažen v koňské moči.

• Podávat mu přípravky ředící hlen a podporující vykašlávání, ať už přímo farmaceutické výrobky nebo v mírnějších případech aspoň čaje.

• Podporovat imunitu omezením stresu, ale i různými přípravky, například vitamínem C.

• Začít koně pomalu pohybovat v případě, že po pár dnech klidu a pobytu na čerstvém vzduchu příznaky ustoupily. Krokové procházky a mírné klusovky podporují vykašlávání hlenu a hojení dýchacích cest.

Platí obecné zásady: pokud měl kůň horečku, pak na 1 den horečky by měl mít 1 týden klidu. Dýchací trakt se hojí poměrně dlouho, kůň by se měl vrátit do tréninku nejdříve za 3 týdny po odeznění příznaků onemocnění, v těžkých případech až za 6 týdnů!

Proti chřipce koní existuje očkování. Podle nařízení Státní veterinární správy ČR musí být všichni koně, účastnící se hromadných akcí, v imunitě proti influenze koní, stejně tak koně přepravovaní do jiného kraje. Z hlediska odolnosti proti této infekci však je dobré očkovat i ostatní koně, protože koňskou chřipku si můžete do své stáje donést třeba na rukou nebo oblečení … Dobré je také naočkovat březí klisny asi 4 až 6 týdnů před očekávaným porodem; do jejího mleziva se tak dostanou ve velké míře protilátky a budou chránit novorozené hříbě. Hříbata a mladí koně totiž patří – stejně jako lidské děti – do kategorie chřipkou velmi ohrožených jedinců. Očkovat koně je tedy jednou z důležitých zásad, jak omezit riziko této infekce. Dále je vhodné:

• Minimalizovat prašnost a alergeny v prostředí koní, protože podrážděná sliznice dýchacího traktu je vnímavější na virovou infekci.

• Nové koně nechat po dobu asi dvou týdnů v karanténě, izolovat nemocné koně od zdravých.

• Pozorovat své koně, všímat si změny chování, výtoku z nosu a charakteru dýchání. Únavu či neochotu pod sedlem nepovažovat za neposlušnost či svévoli koně, ale spíš za známku toho, že mu není z nějakého důvodu dobře.

S chřipkou je třeba vždy počítat, protože pouze tehdy, bude-li mírná, nebude mít kůň na ni po zbytek života nepříjemné „vzpomínky“ v podobě zhoršeného dýchání.

Koňský domácí lékař 7: Problémy s močením

Wed, 28 Aug 2019 18:57:00 +0000

Přestože problémy s močením nejsou u koní tak časté jako například u psů či dokonce koček (kocourů), je doba, kdy stojí za to se o nich zmínit. Možná právě proto, že mnoho z těchto problémů ve skutečnosti problémem ani není, ale jedná se o fyziologické (tedy normální) jevy charakteristické pro tuto roční dobu: mráz, sníh a prodlužující se dny.

Začněme tím, že si řekneme, co je normální:

• zdravý kůň močí 5–7× za den,

• za 24 hodin vyloučí podle své tělesné velikosti, množství vody přijaté v potravě nebo napitím i podle pocení okolo 3–6 litrů moči,

• koňská moč je žlutá, žlutohnědá až světle hnědá podle toho, zda je řídká nebo hustější, což se řídí většinou tím, kolik vody kůň přijal a kolik vyloučil jinými cestami,

• koňská moč je mírně zakalená, je hlenovitá, má svoji specifickou vůni danou vysokým obsahem čpavku,

• když kůň močí, může jeho moč na zemi tvořit pěnu, a když pak moč chvíli stojí například v loužičce na nevsákavém podkladu, vytváří se na jejím povrchu blanka z uhličitanu vápenatého.

Záměr hřebců a valachů se vymočit lze často poznat podle toho, že vysunou penis. Koně pak u vlastního močení zaujímají charakteristický postoj: hřebci a valaši výrazně zakročí zadní nohy za sebe a podsadí pánev, klisny zase široce rozkročí zadní nohy a nahrbí se. Všichni se pak často staví až na špičky zadních kopyt a ocas stočí nahoru a na stranu, někdy jim pomalu mávají do stran, jako by se ovívali. Koně obecně nemají rádi, když jim moč cáká na nohy, proto se tomu snaží vyhnout. Je to taky důvod, proč neradi močí na tvrdou zem, někteří jedinci zadržují močení až do chvíle, kdy vejdou do nastlaného boxu nebo se dostanou na písek či trávu. Než koně zaujmou nejvhodnější polohu k močení, mnohdy se různě točí, hrbí, nakrucují, někdy u toho hekají. To je však většinou normální.

Charakteristický postoj močícího valacha.

Kůň pak vypustí zřetelný proud moči, pouze ke konci může ještě „doždímat“ pár dávek a kapek, jinak je močení hladké a „snadné“.

Růžová moč ve sněhu

Především ve sněhu si mohou mnozí majitelé všimnout, že moč koní má růžovou nebo oranžovou barvu. Skoro to vypadá, jako by byla od krve. Není tomu tak, jedná se o zcela normální jev. V moči koně se totiž nacházejí látky (mluví se o bílkovinách a porfyrinech), které reagují se sněhem a chladem – oxidují a tato chemická změna je provázena i změnou barvy, podobně jako indikátorový papírek. Něco podobného se může stát i s močí v pilinách. Pokud se vám podaří přistihnout koně močícího do sněhu, můžete na vlastní oči sledovat, jak se moč mění z normální žluté na oranžovou či růžovou.

Růžová nebo růžovo-oranžová moč v zimě ve sněhu bývá zcela normálním jevem.

Když není močení zdravé

Někdy se však může jednat skutečně o zdravotní problém, postihující vylučovací soustavu, ale nejen ji! To, že kůň má s močením problémy nebo je složení jeho moči ukazatelem nějakého jiného vnitřního onemocnění, můžete poznat podle následujících příznaků:

• Kůň močí často a po trochách: může se jednat o akutní záněty ledvin, močového měchýře, močové trubice a pochvy, o močové kameny, zvýšený tlak na močový měchýř, který vyvolává například březí děloha nebo přeplněná střeva, ale taky o doprovodný jev při kolikách. Zvláštní postavení tu má říje, při níž se klisna často staví na močení, výrazně blýská (otevírá a zavírá poševní vchod) a močí nebo vypouští menší dávky moči; jedná se o zcela fyziologický stav, který můžete s příchodem stále delších dnů už každou chvíli očekávat!

Klisna v říji stavějící se na močení a nitkující (z pochvy vytéká hlen).

• Kůň má u močení bolesti: bojí se vymočit, močí po trochách, přerušovaně, může u toho hekat apod. Obvykle to provází bolestivé stavy v oblasti pánevní dutiny a vývodných cest močových a pohlavních.

• Kůň močí méně často, než by měl: může být dehydratovaný, ale může trpět většinou dlouhodobějším onemocněním ledvin, může mít horečku či je slabý a vyčerpaný.

• Kůň se nedokáže vymočit: projevuje se to namáhavým tlačením spojeným s aktivním zapojením břišního lisu, které je obvykle spojeno s bolestí a močením po trochách. Příčinou může být obrna měchýře, neschopnost povolit svěrač, mohou překážet močové kameny, nebo došlo k oboustrannému selhání ledvin.

• Kůň močí příliš mnoho nebo často: kromě toho, že kůň třeba příliš mnoho pije (což je častý jev některých hormonálních a metabolických poruch), se může jednat o záněty, dráždění či selhávání ledvin. Někdy ale může kůň močit více jen proto, že má hodně šťavnaté krmení a potřebuje se zbavit nadbytečných tekutin (což ale nebývá v zimě, spíš na jaře na šťavnaté pastvě).

• Tmavá moč: tmavší je moč hustější, kdy kůň méně pije nebo se vody zbavuje jinak (například pocení, trávení sena apod.). Jedná se většinou o žlutohnědou nebo hnědou barvu. Tmavší moč může být i příznakem poškození ledvin (společně se situací, že kůň močí málo a po trochách). Zvláštní postavení pak má moč zbarvená vyloženě tmavě hnědě či do černa („kávová sedlina“), která je většinou známkou poškození svalů (tzv. černé močení, jehož příčinou je těžké poškození velkého množství svalů způsobené nadměrným příjmem jádra a intenzivnější prací po nějaké době nedostatečného pohybu, ale i vrozené metabolické poruchy).

• Světlá moč: obvykle jasně žlutá či dokonce průhledná; znamená to, že je řidší. Běžná je při nadměrném příjmu vody nebo v situacích, kdy kůň močí často, popřípadě při některých hormonálních či metabolických poruchách.

• Žlutozelená moč: je známkou přítomnosti žlučových barviv, což může znamenat poruchy jater.

• Červená, červenohnědá až černá moč: obsahuje krev (záněty a poškození ledvin nebo močových a pohlavních cest), hemoglobin (rozklad krve) nebo svalové barvivo myoglobin (viz „černé močení“, nebo jiné svalové poškození apod.). Je třeba si to neplést s růžovým zbarvením starší moči na sněhu (viz výše).

• Silně zakalená moč: může ukazovat na těžké záněty ledvin a močového měchýře, přítomnost hnisu, fibrinu, různých buněk či vysrážených sloučenin.

Zdravé, nebo nezdravé močení?

Majitel – nebo ošetřovatel – by měl vědět, jak jeho kůň močí, protože včasným rozpoznáním něčeho nenormálního může včas odhalit zdravotní problémy, někdy i velmi závažné. Měl by sledovat především tyto ukazatele:

• jak kůň močí, jak se staví, zda jde vše hladce a bez bolesti,

• ideálně i jak často močí, což je bohužel v praxi těžké zjistit, pokud člověk netráví s koněm 24 hodin …,

• kolik toho vymočí najednou,

• zda je moč hustá (tmavá) nebo řídká (světlá),

• barvu moči,

• případnou zakalenost nebo obsah nenormálních látek (kamínky, písek, hnis, hlen …),

• zápach moči,

• další známky zdravotního stavu koně (jak žere a pije, jak se chová, zda má horečku, výtok …).

Hnědá klisna vpravo se staví na močení.

Pokud máte podezření, že moč nebo způsob močení vašeho koně nejsou zcela v pořádku, především když ještě jeví jiné známky nepohody či zdravotních problémů, je dobré to co nejdříve konzultovat s veterinářem. V případě nejistoty můžete koně přimět, aby se vymočil (stejným způsobem pak lze získat od koně moč k odbornému vyšetření): po delší době strávené venku na pevném povrchu ho zaveďte do bohatě nastlaného boxu, u hřebců či valachů často pomůže přidat pár koblížků cizího koně, a většinou se kůň vymočí. Pokud se to podaří, sledujte koně i jeho moč, případně můžete trochu moči odebrat přímo z proudu do připravené skleničky, kterou hned uzavřete a dáte na chladné místo, aby ji mohl veterinář co nejdříve vyšetřit. Všechny pohyby při odběru provádějte pomalu a klidně, abyste koně nerozrušili a on močit nepřestal. Pokud se i přes velkou trpělivost nepodaří přimět koně k močení, bude muset koně vycévkovat (katetrizovat) veterinář.

Jak vyšetří moč i případně další problémy veterinář:

• použije známé „papírky“ na rychlé vyšetření moči,

• nechá vzorek moči vyšetřit v laboratoři na obsah chemických látek, enzymů, elektrolytů, pH, hustotu,

• může nechat vyšetřit močový sediment, čili zjistí přítomnost důležitých buněk a krystalů,

• může podle situace odebrat vzorek sterilně a nechat vyšetřit na přítomnost mikroorganismů,

• některé ukazatele na onemocnění ledvin a vylučovací soustavy mu může ukázat vyšetření krve,

• může provést i speciální funkční testy ledvin, kdy se zjišťuje, jak ledviny vylučují určité látky, popřípadě je vracejí zpět do krve,

• ledviny může vyšetřit i rektálně pohmatem nebo ultrazvukem.

Co dělat s koněm, u něhož předpokládáte problémy s močením či vylučovací soustavou?

• Zajistěte mu klid v boxu nebo malém výběhu,

• v případě potřeby ho chraňte před chladem dekou; teplo často uleví těmto problémům,

• dopřejte mu hodně pití, popřípadě šťavnatou potravu,

• nechejte ho na dietě složené z kvalitního jemného sena, odeberte všechny krmné doplňky a vitamínově-minerální přípravky,

• podle výsledků vyšetření je třeba po poradě s veterinářem zajistit cílenou léčbu, pohybový management a vhodnou výživu koně (často s omezením příjmu vápníku a dusíku).

Přestože močové a ledvinné problémy jsou u koní spíš vzácné než časté, je třeba na ně myslet a nezanedbat jejich příznaky. Raději volat veterináře zbytečně než pozdě!

Koňský domácí lékař 8: (Růžové) skvrny na kopytech

Wed, 28 Aug 2019 18:36:00 +0000

Zima, mráz, led, sníh, nebo jen holé, ale na kámen ztvrdlé rozdupané bláto. Kdo má koně se světlými kopyty, možná si právě v tuto dobu všiml, že se mu na nich objevily růžové skvrny. Otlaky (?). Ne, že by to postihovalo pouze nepigmentovaná kopyta, ale na těch tmavých není jednoduše nic vidět. O co tedy jde? Proč k tomu dochází? A dá se s tím něco dělat?

Na kopytech se lze setkat s nejrůznější změnou barvy, přestože se zdá, že „bílá“ kopyta bývají postižená častěji, a jsou proto citlivější a méně odolná, není to pravda. Díky nepřítomnosti pigmentu pouze dobře ukazují jakékoli změny „pod povrchem“. Stejné problémy stejně totiž najdeme i na kopytech tmavých; tedy našli bychom, pokud by nám je pigment nemaskoval. A dokonce se dá říct: buďte rádi, když váš kůň má aspoň jedno bílé kopyto, protože to vám nejlépe ukáže, že je něco špatně, a dost pravděpodobně bude něco špatně nejen s ním, ale i s kopytem sousedním, byť díky své tmavé barvě vypadá nepoškozeně.

Výrazná skvrna na stěně kopya a jedna méně výrazná pod korunkou. Příčinou je zřetelné vyklenutí kopytní stěny v místě čtvrtí směrem ven, tvoří zde takzvanou "sukni" (červená čára).

Skvrnek na kopytech může být skutečně mnoho s mnoha různými příčinami, například

– přirozeně proužkovaná a skvrnitá kopyta,

– černé skvrny způsobené odumřelou rohovinou, která může být napadená hnilobnými procesy (viz 3. díl seriálu o hnilobě kopyt),

– tmavé skvrny, kterými se projevují kopytní abscesy (viz 5. díl seriálu o kopytních abscesech),

– červené či černo–červené skvrny prozrazující nahromaděnou a někdy i částečně rozpadlou krev v rohovině, například po zranění či nadměrném ostrouhání,

– načervenalé, růžové či namodralé skvrny, které představují krevní podlitiny, často nazývané otlaky.

Vodorovné růžové proužky na kopytní stěně a jedna kulatější skrvna pod korunkou (červené šipky). Na škáru kopyní stěny zde působí páčivé síly zalomené kopytní stěny (sukně).

U posledního případu se zastavíme, protože to jsou ony skvrny, které člověk najde na kopytech svých koní nejčastěji. Kupodivu se nemusí jednat jen o kopyta bosá, ale objevují se i na kopytech okovaných. Většinou nezpůsobují žádné kulhání, kůň nevypadá, že by mu to nějak vadilo, nereaguje citlivě ani na tlak či poklepání v místě skvrny. Většina lidí říká, že se jedná o otlaky. Že se kůň otlačil chozením po štěrku či zmrzlé zemi. Ale ne vždy se to tak dá vysvětlit! Tyto skvrny se totiž nevyskytují pouze na chodidle, ale i na stěnách (jak se tam asi otlačí – že by ho kopl jiný kůň?), objevují se i u koní, kteří po celé dny neopustí měkký sníh …

Tyto vodorovné růžové proužky jdou napříč celým kopytem (červené šipky) a jsou provázené kroužky na rohovině kopytní stěny. Pravděpodobně zde došlo před několika měsíci k přichvácení (lehká forma schvácení).

Spíš než otlak od tvrdého povrchu se jedná o „otlaky“ vnitřní. Je to zánět kopytní škáry, při němž samozřejmě dojde k jejímu překrvení a tím i k zčervenání, podobně jako když se vám zanítí a zčervená přivřený prst. K tomuto zánětu dost pravděpodobně dochází proto, že je škára sevřená kopytní rohovinou tlačící proti kopytní kosti. Tento tlak ji dráždí, způsobuje její zánět, možná v těžších případech poranění krevních cév a vznik krevní podlitiny. Chladné počasí, omezené prokrvení kopyta v zimě či chození po tvrdém a nerovném povrchu – to vše podporuje poškozování kopytní škáry a je to pravděpodobně důvodem, že se tyto skvrny objevují právě v zimním období.

V lehčích případech, kdy se zanítí jen malá plocha škáry, se vlastně nic hrozného neděje; pokud tlak odezní, škára se zahojí a případné krevní výrony odrostou s rohovinou. Dojde-li však k zánětu větší plochy kopytní škáry, mohou se nabalit vážné komplikace v podobě odumření lístků a odloučení rohoviny od kosti – tedy k mechanickému schvácení kopyta.

Růžové skvrny na patkách (červené šipky). Příčinou bude velký tlak na vniřní struktury kopyta způsobené těsnými patkami. Modrá šipka ukazuje ještě jednu skvrnu, která je pozůstatek zášlapu.

Tyto růžové skvrny, otlaky nebo zdánlivé „otlaky“ nejsou samy o sobě nic závažného, pokud se jedná pouze o malé plochy. Přesto je však nelze brát na lehkou váhu! Jsou velmi důležitou indicií, že v kopytě vznikají v některých místech příliš velké tlaky. Dají se přirovnat k červenému výstražnému světýlku na „přístrojové desce“ kopyta; říkají: tady se kopyto kazí. A může dojít k průšvihu, pokud se však nezajistí oprava.

Kde na kopytě najdeme ony „otlaky“ a proč?

Růžové skvrnky, proužky či čárky můžeme najít skutečně ve všech částech kopyta. A vždy je třeba zjistit, co je zde s kopytem v nepořádku a jak to napravit.

• Skvrny na kopytní stěně. Bývají nejčastějším nálezem a jejich příčina je ve většině případů v zalomení stěny – obvykle si pozorným sledováním kopyta všimnete, že se zde kopytní stěna prohýbá, mění úhel, a to shora dolů (tzv. „sukně“) nebo zepředu dozadu (jako „křidýlka“). Právě ono prohnutí stěny působí jako páka na pevné spojení rohových stěnových lístků a lístků škárových na kopytní kosti. Ty se následně zanítí a dochází často i k poškození drobných cév, které prasknou a vypustí trochu krve.

• Růžové proužky nebo vodorovné čárky na kopytní stěně. Mohou se objevit těsně pod korunkou, a mohou dokonce kopírovat celou korunku kolem dokola. Ale někdy jsou kratší a lze je najít níž. I ony mohou vypovídat o nějaké kopytní nerovnováze, podobně jako skvrny popsané výš. Mohou ale být známkou přichvácení nebo schvácení, ať už mechanického, či dokonce systémového (tedy způsobeného trávicími či metabolickými problémy nebo nějakým jiným vážným zdravotním problémem v těle). Objevují se často i na jaře či v létě, když se koně přichvátili na jarní pastvě. Někdy je lze vidět na kopytech, která byla (třeba i na jiném místě) postižená kopytními abscesy. Obecně mluví o nemocném kopytě, nebo dokonce ukazují na celkově špatný zdravotní stav koně.

• Skvrny na chodidle. Chodidlo je vystavováno velkým silám, protože jeho škára je zatíženou kopytní kostí tlačená proti kopytní kosti. Pouze řádná chodidlová klenba a úměrná vrstva rohoviny (cca 1 cm), která nikde netvoří silnější nánosy, může koni usnadnit pohyb po jakémkoli terénu. Jak kvalitní podrážka bot. Často se dělají otlaky pod přerostlými rozpěrkami nebo pod „nánosy“ staré, ale stále tvrdé rohoviny. Jako když má člověk pokrčenou ponožku či vložku do bot. V případě přerostlých rozpěrek je problém o to horší, že tyto jsou výrazně tvrdší než rohovina chodidla, takže svým tlakem narušují prokrvení její škáry a chodidlo špatně roste; je ještě slabší a tenčí a náchylnější na otlaky.

Růžová bílá čára, zcela odtlačená ze svého místa (červená šipka). Následkem ůpřerostení kopyta zde došlo k separaci kopytní stěny a namačkání kamínků.

• Skvrny na patkách. Většinou jsou známkou toho, že je rohovina patkové stěny přerostlá a tlačí na chodidlo nebo přímo na málo chráněnou škáru patek a kůže nad patkami.

• Skvrny na střelu. Většinou se jedná o hrot střelu, kde lze občas najít růžové skvrny, dokonce i krevní podlitiny. Pravděpodobnou příčinou je příliš přerostlá rohovina v tomto místě, takže je při každém došlápnutí stlačená spolu se svou škárou mezi zem a tvrdou kopytní kost. Hrot střelu totiž ještě není dostatečně podepřen měkkým střelovým polštářem.

Toto kopyto mělo silně přerostlé rozpěrky a chodidlo. Následkem toho vznikly otlaky (obě šipky), dokonce i náběh na kopytní absce (červená šipka).

• Růžová bílá čára. Je to obvykle známka toho, že před nějakou dobou došlo k již zmíněnému mechanickému schvácení kopyta, čili kopytní stěna byla příliš páčená ven, protože se například prohýbala. Ale může to být i známka systémového schvácení kopyt či přichvácení, například právě následkem jarní pastvy. Často se tento nález spojuje s kroužky na kopytní stěně a někdy i s jejími růžovými proužky. Tito koně mohou výrazně častěji pokulhávat nebo chodit přinejmenším na tvrdším povrchu ztuhle, opatrně. Stačí si představit, že páčení kopytní stěny je vlastně páčení vašeho nehtu …

Co dělat, když se skvrny na kopytě objeví – a co dělat, aby se neobjevily

Pokud zjistíte, že na kopytě koně se objevila růžová skvrna či proužek, je v první řadě třeba vyhodnotit jejich další vliv na pohodu koně a ve druhé řadě zapátrat po možné příčině.

1. Zjistěte, zda toto místo koně nebolí, popřípadě zda nekulhá. Předveďte si ho v klusu na rovném a tvrdém povrchu a sledujte pravidelnost jeho pohybu a sílu dopadu kopyt. Poté načervenalé místo proklepejte kladívkem nebo promačkejte diagnostickými kopytními kleštěmi (které lze koupit v celé řadě e–shopů s podkovářskými nebo veterinárními potřebami). Pokud kůň vykazuje bolestivost, tedy kulhá či při poklepání/promačkání cuká, volejte hned veterináře pro další odbornou léčbu a koně zatím umístěte do prostředí s měkkým, rovným a ideálně i hlubším povrchem. Pokud kopyto hřeje, intenzivně ho chlaďte velmi studenou vodou, a to nejen kopyto, ale i celou holeň nad ním. Můžete končetinu zabalit do ledových obkladů, jejich velmi nízkou teplotu musíte stále udržovat.

Přerostlé kopyto a pravděpodobně proto vznikly na sněhu nevinné otlaky na chodidle (červené šipky). Závažnější jsou však přerostlé rozpěrky (modrá kolečky), což způsobuje nevyváženost kopyta.

2. Zjistíte-li bolestivou tmavou skvrnu na chodidle, patkách či střelu, může se jednat o kopytní absces. Ten bude třeba otevřít, vyčistit a drénovat, proto zavolejte veterináře.

3. Pokud se jedná o růžové proužky na kopytní stěně nebo růžovou bílou čáru, je třeba vždy myslet na možné poškození lístků a nejlépe je pak nechat koně prohlédnout veterinářem a/nebo zkušeným podkovářem či kopytářem.

4. V případě nebolestivých růžových skvrn na kopytní stěně, chodidle, střelu či patkách bude třeba vyhodnotit rovnováhu kopyta, tedy zda se někde nepáčí kopytní stěna, nepřerůstají patky či rozpěrky nebo není příliš velká vrstva staré rohoviny na chodidle. To nejlépe zjistí zkušený podkovář nebo kopytář. Ten zároveň může kopyto řádně upravit, odstranit příliš velké síly působící na citlivou kopytní škáru a zbavit ho nejen skvrn, ale i budoucích komplikací.

Samozřejmě není nutné denně důkladně zkoumat každé kopyto svého koně a hledat nejmenší známky narůžovění. Pokud kůň nekulhá nebo není bolavý, není ani nutné zbytečně se strachovat o jeho osud při výskytu růžové skvrny. Přesto je dobré – ba nutné – udržovat jeho kopyta přiměřeně krátká, s rovnými stěnami a korunkou, krátkými patkami, postavenými rozpěrkami a nepřerostlým střelem a chodidlem, ale ani zbytečně nevydlabaná a nezbavená ochranné vrstvy rohoviny; to platí pro koně bosé i okované. Tak zajistíte, že kopyta nebudou uvnitř vystavená působení nadměrných sil a nebude docházet k poškozování kopytní škáry. Zároveň tím zlepšíte jejich funkci a koni pohodlí při každém kroku po jakémkoli povrchu.

Koňský domácí lékař 9: Kolika

Wed, 28 Aug 2019 18:26:00 +0000

Zima a mrazy nekončí a s nimi i nejedno zimní trápení, například nedostatek vody pro koně trávící den ve výbězích. Pokud se k tomu přidá větrné počasí plné srážek, může dojít k problému: kolice.

O kolice určitě každý slyšel mnoho; jistě to však nikdy nebylo nic příjemného. Statistiky říkají, že kolikami trpí každý třetí až desátý kůň na světě, každá jedna kolika z dvou set je smrtelná! Co je to vlastně za nemoc, když koně tak kosí? Problém je, že kolika není jen jedna nemoc, ale spousta různých nemocí. Kolika je totiž pouze a jen náhlé bolení břicha; to může pocházet z ledvin, močového měchýře, zanícené pobřišnice, jater, březí dělohy … a samozřejmě ze střev. Právě střevní kolika, tedy bolest břicha způsobená nějakým střevním problémem, je u koní nejčastější.

Koliku většina lidí pozná pole toho, že kůň začne být nezvykle neklidný. Může hrabat, chodit dokola v boxu, ohlížet se po slabině nebo si po ní kopat zadní nohou. Je to známka toho, že ho bolí břicho a on se snaží té bolesti nějak zbavit. Neklid a snaha vyhnout se bolesti se často projevují i opakovaným leháním a vstáváním, jeho válením, které se v těžších případech může proměnit ve zběsilé zmítání a kopání kolem sebe doslova ohrožující zdraví a život koně i lidí v jeho bezprostředním okolí. Koně trpící kolikou se často velmi silně potí, pot z nich doslova teče proudem. Mohou i flémovat. Dá se říct, že čím jsou projevy neklidu dramatičtější, tím větší bolestí kůň trpí a tím je i celá situace vážnější. Jen výjimečně se kolika projevuje výrazným či naprostým znehybněním koně, který může stát jako „zkamenělý“, například v poloze houpacího koně.

Pokud máte podezření na koliku – třeba právě na základě chování – je dobré provést ještě další jednoduché vyšetření, pokud to kůň dovolí. Velmi důležitý ukazatel stavu koně je jeho tepová frekvence. Čím rychleji mu srdce tluče, tím je bolest větší a zdravotní stav vážněji ohrožen, čili tím je kolika závažnější. Běžná tepová frekvence koně je přibližně 28–42 tepů za minutu. Pokud se zvýší na 50–60, znamená většinou mírnější koliku, pokud jde k 70–80 tepům za minutu, situace je závažná, pokud jde nad 100 tepů za minutu, je skutečně zle!

Střevní peristaltika se poslouchá finendoskopem nebo uchem pod kyčelním hrbolem a ve slabině na pravé i levé straně koně.

Dalším důležitým ukazatelem stavu koně a závažnosti koliky je střevní peristaltika. Normální je slyšet v břiše škrundání, které jako by startuje, pak se rozjede naplno a skončí, následuje ho pauza ticha, než se rozběhne další peristaltický cyklus. Pokud je břicho silně rozbouřené (tzv. na dva křížky), jedná se často o střevní křeče, větší problém může vznikat v případě, že je peristaltika příliš tichá a málo slyšitelná nebo úplně vymizí.

Tip:

Pokud má kůň koliku, proveďte co nejdříve základní vyšetření: zjistěte tepovou frekvenci, střevní peristaltiku a barvu sliznice v dutině ústní. Vše zapište a uveďte i dobu měření. Pak zavolejte veterináře, sdělte mu naměřené hodnoty, a než dojede, každou půlhodinku koně opět měřte a vše zapisujte. Velmi důležitou informací je i to, zda se koni nezhoršuje stav (zvyšuje se tepová frekvence, zhoršuje peristaltika nebo blednou sliznice).

Proč je kolika nebezpečná?

Každou koliku musí vždy řešit veterinář – i pokud přejde sama, měl by koně vyšetřit a preventivně ho přeléčit. Střevní koliky totiž mívají mnoho příčin, mohou se postupně zhoršovat a měnit jedna v druhou. Nejjednodušší typy kolik, které mohou i samy odeznít a které mívají spíš mírnější příznaky, jsou například:

– křečová kolika,

– plynatost,

– lehká zácpa, především tlustého střeva.

Horší je, když se střevo s takto změněnou peristaltikou začne různě točit a přesouvat. Může vzniknout:

– jednoduché otočení,

– přesunutí,

– zasunutí nebo

– velmi nebezpečné zauzlení střeva.

V těchto případech je bolest velká a příznaky koliky dramatické, koni jde o život! Pokud je střevo zauzlené, dochází k poškození jeho stěny a může se stát, že se krev zaplaví toxickými látkami, které do ní skrze narušenou střevní stěnu pronikly. Tyto stavy koňský organismus zvládá jen velmi těžce a většinou hyne.

Nezvyklé ležení či válení se může být prvním příznakem koliky.

Koliku však může mít kůň i v případě, že se mu uskřine kýla, přeplní žaludek, zanítí střevo následkem bakteriální infekce (např. salmonelóza) či parazitů (velký počet malých strongylidů či tasemnic) nebo například kus střeva přestane být prokrvován (střevní infarkty).

Protože některé z těchto příčin vyžadují specifickou léčbu, jiné dokonce náročnou operaci, je vždy třeba, aby veterinář koně vyšetřil a zjistil, co se mu v břiše skutečně děje.

Proč u koní dochází ke střevní kolice

Koně jsou od přírody velmi citliví na jakoukoli změnu krmení; jejich trávicí trakt je uzpůsoben na pravidelný příjem téměř stále stejné vláknité potravy. Protože jejich trávení – a s ním i jejich zdraví a vlastně i život – závisí na bakteriální rovnováze v zadním střevě (slepé a tlusté střevo), každá náhlá změna krmení změní i tuto rovnováhu a způsobí i změnu střevního obsahu, většinou jeho okyselení, a podráždí či naruší střevní stěnu a její peristaltiku. Následkem toho ze střeva uniká i více vody, takže jeho obsah houstne a dochází k zácpě, hromadí se plyn a to vše společně s narušenou peristaltikou může vést ke změně polohy části střeva.

Nutné je proto vyhnout se jasným a častým příčinám kolik, kterými jsou:

– náhlá změna krmení,

– nekvalitní, zkažená či pro koně nevhodná krmiva,

– podávání velkých dávek jádra (více než asi 2 kg najednou),

– nedostatek vlákniny (sena, pastvy …),

– nedostatek vody,

– požírání hlíny či písku,

– dlouhodobé intervaly hladovění (už 4 hodiny bez příjmu potravy mohou způsobit zdravotní problémy žaludku a střev!),

– začervení,

– špatné zuby (nedostatečně rozmělní potravu, která ve střevech může způsobit zácpu),

ale také dalším prohřeškům proti správnému chovu koní, jako je

– stres,

– nedostatek pohybu,

– nepravidelná či nadměrná zátěž.

Zajímavé také je, že kolikami většinou trpí sportovní koně. Jednak je to dáno jejich ne příliš přirozenou výživou, ustájením, které většinou omezuje pohyb a působí stresově, ale i tréninkem, který zvyšuje citlivost koňských střev na jakékoli podráždění. Do jisté míry může na vznik koliky působit i klima či počasí.

Co dělat, když má kůň koliku

Pokud máte dojem, že kůň dostal koliku, můžete mu výrazně pomoci správným jednáním:

• Znemožněte mu žrát a ideálně i pít (většinou koně o krmení ani nejeví zájem).

• Zjistěte aspoň tři základní zdravotní ukazatele (tep, peristaltiku a barvu sliznic) a

Kontrola barvy sliznic: tato je zdravě růžová.

• volejte hned veterináře.

• Než přijede, je dobré koně vodit, nejlépe jeho vlastním tempem, a to asi 30 minut. Pak mu dejte na chvíli klid (mezitím opět změřte základní ukazatele a zapište) a případně ve vodění pokračujte.

• Pokud je kůň zpocený, přikryjte ho dekou a udržujte jeho tělo v teple; teplo uvolňuje břišní křeče a bolest.

• Někdy je dobré koně vytřít slámových víchem; tato masáž zároveň pomáhá uklidnit rozbouřenou peristaltiku. Samozřejmě pokud kůň na sebe nechá sáhnout.

• Pokud si kůň chce lehnout, nechte ho, odpočinek mu může pomoct. Stejně tak ho nechte se vyválet. Zajistěte jen, aby ležel na měkkém a v dostatečně velkém prostoru (výběh, jízdárna, hala nebo hodně velký box), protože pokud by se měla bolest stupňovat a válení zintenzivňovat, kůň se může doslova umlátit o zeď.

• Někdy pomohou i masáže ucha či bylinné kapky; nelze se však na ně spolehnout a vždy je nutné nechat koně vyšetřit a ošetřit veterinářem!

Co dělat, aby koliku nedostal

A jsme u toho: kolika je velmi ošemetná záležitost a lepší je vyhnout se jí! Člověk to skutečně může velmi významně ovlivnit, například:

• Bude koně správně krmit (co nejvíce sena, ideálně nonstop, popřípadě dávkovat víckrát denně v pravidelných intervalech).

• Jádro bude dávat víckrát denně rozdělené do malých dávek.

• Zajistí, aby kůň nebyl nikdy delší dobu (než asi 4 hodiny) bez možnosti si něčeho „kousnout“ (například sena).

Koně mají mít po celý den možnost vzít si trochu sena, nemají hladovět déle než 4 hodiny.

• Kůň se bude co nejvíce pohybovat, a to buď ve výběhu, nebo na pastvině.

• Koně vždy musí mít dostatek čisté pitné vody (i v zimě!) a každou změnu krmení je třeba předem připravit a provádět ji aspoň 14 dní.

Za těchto podmínek mohou i intenzivně pracující koně prožívající stresy například ze závodů, náročných tréninků či časté přepravy mít zdravé trávení bez kolik! Skutečně záleží jen na člověku, do jaké míry umožní koni být koněm.

Koňský domácí lékař 10: Boule na nohách

Wed, 28 Aug 2019 18:06:00 +0000

Končetiny koně mají být suché, rovné, se zřetelně vykreslenými klouby a šlachami, ale jinak bez čehokoli, co by z jejich hladkých linií vyčnívalo. Tedy bez boulí. Co když se však nějaká boule přece jen objeví?

Měkké nálevky u starého koně. Modrá šipka - nálevka spěnkového kloubu, červená šipka - nálevka spěnkové pochvy.

Končí zima a den je už poměrně dlouhý na to, aby se s koněm začalo konečně něco dělat. Začínají první pořádné vyjížďky, klusovky, cval či skokový trénink. Obsedají se tříletci nebo se s jejich o rok staršími kolegy začíná s přípravou na první závodní sezonu. Možná to tak nevypadá, ale nohy koní, zvyklé během zimy pouze a jen na popocházení ve výběhu či – v horším případě – podupávání v boxu dostávají zabrat. Dost možná se proti této změně začnou bouřit.

Právě vznik různých boulí, tvrdých či měkkých, je jednou ze známek toho, že jezdec nebo trenér navyšují pracovní zátěž na koně příliš rychle. Akutní boule, tedy boule, která vznikla náhle („včera nebyla, dnes je“), je totiž ve valné většině případů známkou poškození některé z pojivových tkání a vzniku zánětu. Nemusí se jednat pouze o viditelnou bouli, dalšími průvodními příznaky mohou být:

– kulhání různého stupně,

– hřání boule a jejího okolí,

– bolestivost při dotyku na bouli,

– méně často i změny na kůži v místě boule nebo

– horečka, celková apatie a neochota se pohybovat.

Poměrně důležitá informace, kterou si může „nahmatat“ kdokoli, je to, zda je boule tvrdá, či měkká. Tato vlastnost většinou říká, která tkáň je postižená. Pokud pak k tomu přidáte, jak boule vypadá a kde na končetině se nachází, lze dost přesně odhadnout, co vlastně není na noze v pořádku, a vyvodit, co se asi stalo – a jak situaci dále řešit.

1. Měkké boule jsou většinou následek poškození měkkých tkání, i když vždy to nemusí být pravda. Na pohmat se do nich více či méně snadno zaboří prsty nebo je můžete stlačovat jako měkčí či tužší gumový míček. Někdy vyvolávají dojem pouze „nadýchané“ tkáně, jindy se může zdát, jako by se jednalo o dutinu vyplněnou tekutinou či vzduchem. A je to skutečně tak. Nejčastěji se jedná o:

• Zvýšenou náplň kloubu, šlachové pochvy nebo tihového váčku. Pokud je boule navíc zřetelně ohraničená, většina lidí ji zná pod pojmem nálevka. Jedná se o podráždění či mírný zánět kloubní (obecně synoviální) výstelky v určité části kloubu (či jiného synoviálního útvaru = šlachové pochvy nebo tihového váčku). Tato výstelka propouští do kloubní dutiny více tekutiny, takže ta začne v těchto místech roztahovat kloubní pouzdro. Přestože nálevky koně obvykle nebolí a nejsou zdrojem kulhání, jedná se potenciálně o problém, který není dobré přehlížet, především pokud je postižen kloub. Zvýšené množství kloubní tekutiny, která je navíc „zředěná“ a nezajišťuje dostatečnou výživu kloubní chrupavce, představuje vyšší tlak, který na chrupavku působí. Kromě jiného se v ní nacházejí i tzv. zánětlivé mediátory, které mnoho tkání, včetně chrupavky, dráždí a poškozují. Pokud se nálevky objevují opakovaně nebo jsou dlouhodobě přítomné, mohou být příčinou poškození chrupavky, tedy vzniku obávané a nevyléčitelné artrózy.

Výrazná tužší nálevka na jedné straně spěnkvé pochvy jako následek podlomu.

• Zvláštní formou nálevky, především nad spěnkovým kloubem, je tzv. syndrom anulárního vazu. Je to problém podobný například „karpálnímu tunelu“ u lidí, kdy jsou šlachové pochvy stlačené zbytnělým „poutkem“, otečou a silně bolí. Kůň kromě zřetelné a často i poměrně tužší nálevky také výrazně kulhá.

• Někdy měkčí, někdy tužší, ale neohraničené boule mohou ukazovat na zánět kloubu, kdy oteče jeho velká část a zánět plynule přechází do okolí (tedy se to už moc nedá popsat jako boule v pravém slova smyslu). Na pohmat můžete cítit, že v kloubu je více tekutiny, někdy má tento otok charakter tužší. Tyto stavy jsou často spojené s kulháním a hřáním kloubu.

Nálevka na hlezně poukazuje na zánět v kloubu.

• Měkké, až těstovité boule mohou být známkou některého z méně častých, ale zato nebezpečných zánětů kůže. Mohou být bolestivé, hřát a můžete mít pocit, jako by byly naplněné vzduchovými bublinkami. Takové boule na těle mohou být charakteristickým příznakem kopřivky.

• Bulky, které jako by byly vyplněné tekutinou, mohu být také abscesy čili dutinky naplněné sekretem až hnisem. Většinou jsou následkem zabodnutí nějakého drobného předmětu do kůže či podkoží (trn, osina, větvička, kousek drátu apod.). Podobně ale vypadají i různé „modřiny“, tedy krevní výrony vzniklé většinou po kousnutí nebo pokopání jiným koněm. Obvykle se nacházejí v podkoží, a protože je tam pouze řídké pojivo, v zemské gravitaci putují dolů – do mezinoží, na spodinu krku apod., nenajdeme je tedy často na končetinách, ale na trupu. Bývají hodně bolestivé a mohou v některých případech způsobit i kulhání.

2. Tuhé nebo přímo tvrdé boule vznikají většinou z tvrdých nebo hodně tuhých tkání (kromě kostí se jedná většinou o tuhé vazivo, jizvy nebo tekutinu pod velkým tlakem), i když ani to není stoprocentní pravidlo. Kromě toho, že jsou na omak tvrdé, lze zjistit i to, zda jsou pevně přirostlé ke svému podkladu nebo kůži, nebo jsou vůči nim pohyblivé.

Akutní návní kost u mladého koně. Příčinou je pravděpodobně přetížení při skákání nebo prudkých pohybech.

• Hodně tvrdé boule, které jsou pevně na svém podkladu, ale kůže se po nich může pohybovat, pocházejí například z kostí. Můžeme se setkat například s návními kostmi, tedy se zánětem okostice s následným nadměrným růstem kostní tkáně. Bývají následkem bouchnutí nebo nadměrného tahu vazu či kloubní artrózy. V akutním stadiu nejsou tak zřetelně ohraničené, protože kolem nich je ještě otok měkkých tkání, bolí a jsou příčinou různě silného kulhání. Návní kosti bývají na pohled velmi podobné tzv. svalku, tedy tkáni, která se tvoří okolo zlomeniny kosti. Rozlišit se většinou dají pouze rentgenologicky.

Zlomenina bodcové kosti na pravé končetině vevniř, boule je pominující svalek. Příčinou bude přetížení bodcové kosti na končetině, která má výrazně nepravielný postoj.

• Často se setkáváme s boulemi na šlachách. V tom místě došlo k potrhání šlachových vláken, zánětu a možná i krevnímu výronu. Tyto boule mohou – ale nemusejí – způsobovat kulhání, jsou však bolestivé, když se na ně zatlačí.

• V kůži nebo podkoží se mohou udělat tvrdé bouličky; buď to jsou drobnější jizvy, nádůrky, nebo třeba granulomy, tedy zvláštní typ zánětu podobný třeba pořádné vyrážce akné. Přestože se najdou spíš na hřbetě pod sedlem, někdy se objeví i na končetině. Podobně se může jednat o zapouzdřená cizí tělíska, která nevyhnisala.

• Některé tvrdé boule jsou vlastně jizvy po vážnějším zranění. Obvykle nejsou pohyblivé ani vůči kosti, ani vůči tkáni, nebolí. Ale nejedná se o akutní stavy, je to něco, co koně „hyzdí“ vždy už delší dobu.

To jsou nejčastější příčiny boulí na nohách koní, přestože jich jistě bude mnohem víc. Podívejme se aspoň stručně na to, ve které části končetiny lze očekávat jaké boule:

Korunka:

tvrdé boule – tzv. kroužek (artróza), jizvy, zkostnatělé kopytní chrupavky

měkké boule – provalující se absces, nálevka kopytního kloubu (většinou vepředu)

Spěnka:

tvrdé boule – kroužek (po stranách nebo vepředu), poškození sezamských vazů (zezadu)

měkké boule – nálevky šlachových pochev (většinou zezadu)

Spěnkový kloub:

tvrdé boule – artróza, zvazivovatělá část kloubního pouzdra (zánět kloubu), kostní výrůstky či jizvy (vnitřní strana – následek tzv. strouhání sousedním kopytem)

měkké boule – nálevky spěnkového kloubu nebo spěnkové šlachové pochvy (vzadu nad spěnkovým kloubem)

Holeň:

tvrdé boule – návní kosti („šinbajn“ zepředu, dále po stranách pod karpem/hleznem), kostní svalek následkem zlomeniny bodcové kosti (po stranách), poškození šlach (zezadu na šlachách, výjimečně vepředu)

měkké boule – nálevky šlachových pochev (zezadu)

Karpus / hlezno:

tvrdé boule – návní kosti následkem artrotických změn na kloubu (většinou po stranách těsně pod kloubem, u hlezna někdy i vzadu pod patou), ztuhnutí kloubního pouzdra následkem artrózy (karpus zepředu)

měkké boule – nálevky kloubu, šlachových pochev či tihových váčků (kdekoli na kloubu či těsně nad/pod ním), pipka čili zánět patního tihového váčku (zezadu na patním hrbolu – podobná boule může být i zepředu na karpu či zezadu na lokti)

Co dělat, když se koni na končetině objeví boule?

Bohužel každá z příčin bude chtít trochu jiné řešení, dokonce záleží i na místě boule! Často se pak stává, že až veterinář na základě dalšího vyšetření (například s rentgenem či ultrazvukem) dokáže říct, co se vlastně v těle koně děje. Přesto existují obecná pravidla, která sice nemusí nohu vyléčit, rozhodně ale zabrání jejímu dalšímu poškození. Pokud včera byla noha koně „čistá“ a nyní je na ní boule, jako první pomoc se nabízí následující řešení:

1. Omezit pohyb koně, tedy nechat ho v boxu nebo malém výběhu, zajistit, aby tam byl v klidu (například přivézt kamaráda), neskákal, neběhal.

2. Bouli a její okolí lze intenzivně chladit, a to vždy po 20 minutách několikrát za sebou, opakovaně první dva dny. Vhodný je proud vody nebo studené zábaly.

3. Pokud je to možné, podloženým obvazem končetinu zpevnit a omezit její pohyblivost. Klidně ji lze takto fixovat mezi chlazením.

4. Na bouli lze nanášet nějaký z volně prodejných protizánětlivých gelů – čili gely, které si koupíte bez předpisu v lékárně a jsou určené na různé bolesti zad či kloubů, úrazy apod.

5. Po dvou třech dnech začít koně provádět a končetinu spíš zateplovat. Pokud kůň nekulhá a boule se začíná zmenšovat, zajistit koni stále klid v boxu či malém výběhu, ale začít s kontrolovaným pohybem po rovném povrchu – vodění, později ježdění v kroku, kolotoč na gumovém povrchu či pomalý zátěžový pás. Asi za 14 dní se lze takto postupně vrátit do práce – pokud boule mizí, kůň nekulhá a nemá ani jiné problémy.

6. Pokud boule nezmizí nebo kůň kulhá, popřípadě se boule objevuje opakovaně, je lepší situaci řešit s veterinářem.

Co je ale důležité, je třeba se zamyslet, proč boule vznikla! Většinou je to zánět a je dán přetížením koně, někdy ve spojení s prací na tvrdém nebo nerovném povrchu, na malých kruzích ve větších rychlostech či nepravidelným postojem / nepravidelnými kopyty.

Většina boulí sice na první pohled nevypadá vážně, pokud se ale podcení, mohou mít pro koně celoživotní následky.

Nepodceňujte je proto!